Smutek mi páře podšívku

po Novu zas je Staře

a nit si říká o cívku

ticho o harmonikáře

 

svět posouvá se nazpátek

a z rozmetané sazby

kams do mlčení jehňátek

vyháním slova, která vazbí

 

vazbí, ne a ne oněmět

vosk omítá mi uši

do jedné vměstnám tisíc vět

do kůry oskeruší

 

tu větu rydlem umlčím

proč ale bolest působit

vždyť v každém loži umrlčím

slýchat : bože, jak já chci žít

 

zbývá jen krůček k slze

dokud nás neopustí

daleké je blíž v mlze

pramen ne vždy má ústí

 

a do mlčení jehňátek   .   .   .