Já pracoval jsem v dole,

dusno bylo tam dole,  

tma byla na každý krok,  

pracoval jsem tam první rok.

 

Všude špína a černo,

a krys hejno,  

vzduch plný prachu,  

důl plný bratrů.

 

Už jsem v dole přes tři dny,

třesou se mi únavou lokty s koleny.  

Něco já zahlédl v té tmě,  

a já doufal, že to nejde po mně.  

 

Snad to byl jen sen,

a přichází další den.  

Chybí mi denní cyklus  

a i nějaký ženský kus.

 

Kde je má milá,

vzpomínám, jak se za mě vdává,  

a jestli na mě myslí snad,  

a to jí netuší, že je jen nad.

 

Já vidím jen samé muže,

a jak jim šediví kůže,  

a slyším samé kýchání,  

které prach zanáší.

 

Odpoledne se svačí,

na jídlo se prach snáší,  

a já už mám kašel a kýchám,  

a klaustrofobii mívám,  

a nevím, co mám dělat dál,  

kéž by někdo se mnou poker hrál.

 

Já chci vidět paprsky slunce

a dát rozloučení dcerce.  

V tam rohu je kostra,  

jsou tu se mnou snad nějaká monstra.

 

Moji kolegové se ztrácí,

a čím dál více jich do nebe odchází.  

Však já se dám na útěk,  

já chci slunce, lék.  

Kde je má žena,  

tý se nevyrovná žádná měna,  

ale já mám společnost v zádech  

a já už cítím chlad.

 

Však zasypaný východ je,

a za mnou něco je.  

Já jsem zde už přes týden,  

a nevím, kdy je noc a den  

a kde je ta nestvůra,  

co ty strašné věci udělala.

 

Ožraná těla mých kolegů se smějí,

a mé plány se mění.  

Já nevím, co mám dělat,  

šílenstvím se nechám podat.

 

Však oni mě našli,

a z vraždy mě nařkli,  

a já skončil v blázinci,  

a všichni mí bratři v márnici.  

Já byla ta nestvůra,  

která se v masu a krvi vyžívá.