Když se den sklonil za obzor
a nad východem vyšly první hvězdy
vykročil jsem, fascinován jejich světlem
do stínohry blížící se noci
mezi staré stromy.

Ony jediné znají mé tajemství
a dávno již odvedly mou mysl a duši
tam, kde temné průrvy,
co lákají ve dne a jsou pastmi v noci,
vydechují smrt.

Tuto noc se v nich po čtyřsté rozplanou řeřavé oči
a staleté větve povzdechnou pod tíží zla,
které vzalo život sladké dívce
a uvrhlo v nelidskost toho, co ji miloval
a co naučil stromy
zpívat jí nad hrobem tichou píseň rozžehnání.

Teď vzdálený půlnoční zvon
rozezněl svůj tesklivý tón
dvanáct úderů k oživení prokletého srdce
jehož děsivý triumf obývá černé tvary noci.

Šílené srdce, které samo v dravčí kontuře
obchází v temnu mezi stromy
a které již dávno minulo
život, smrt a čas.

Jen člověk bez rozumu
může v tuto chvíli
vstoupit v les, jež ztratil klid -
v Les Šílenství.