I.

Ach andělé, co v nebi vítězíte

opít se do němoty, víc si nevzpomenout

o tom snad nikdy nezasníte

snad nemáte pout na rukou, jež byste chtěli rozetnout...

 

Tak se vám nestává, že byste v kocovině

hledali odvahu a s ní dno další sklenky

že byste prchali pryč k chlastu od milenky

a topili se v nevidoucím splíně

 

Tak se vám nestává, že proklínáte žití

že v pádu do pekel vám křídla roztají

že v očích vašich dnů jen černé slunce svítí

a kdosi odporný vás škrtí potají.

 

To také neznáte polibek medúzy

která je přeněžná, když maso rve vám z těla

ani jste nezžehli své oči pro hrůzy

kdy svět tak černý byl, až duše potemněla

 

Ach, otci řekli byste, kdybyste viděli

nebo v té špíně čisté spíš byste zmizeli?

 

II.

Prosím víc pochopení, dopřejte básníku

co za vás do setmění zatíná motyku

nezištně do temnoty — něco ho ponouká —

vstupuje, zkoumá ji, nehledě publika

a hledá Satana, žádá si intervjů

snaže se pochopit tu zemi děsných snů.