, 23. 6. 2024, Povídky
Zaslechl klapnutí dveří a otočení klíčem. Hlas ženy dozníval už jen ve psí paměti.
Pohlazení po srdčité hlavě čtyřletého pitbula, pošimrání bílých chlupů pod bradou, lidská vůně, která se zvolna začala vytrácet, sotva jí začal přivykat se měnily v bezradnost či snad nemožnost uvěřit, že je náhle v domku sám, a právě z pocitu opuštění u něj vzrůstala panika.
Dal se do vytrvalého cvalu kolem zdí několika místností a předními tlapami bouchnul do všech dveří. Obzor mu rozšiřovala okna, ale na parapety nedovedl Sam vyskočit, byly úzké. Vyzkoušel tedy aspoň hnout s klikou, třeba povolí.
V dobách, kdy ještě žil v Doupěti bez jediného paprsku slunce, které pro vrozenou zimomřivost vyhledával, podařilo se občas dveře otevřít, jenže řetěz bránil psu vyběhnout, letět a běžet – jedno kam, jen pryč… a nevrátit se ani za věnec buřtů.
Tesknil po své rodině, po pěti dětech, s nimiž vyrostl, a právě majitelka Sama umístila do sklepa na řetěz. Jenže on jenom bránil osobu, kterou miloval! Ten opilý chlap, který mu po celou dobu v bytě uštědřoval jeden kopanec za druhým, ji jednou večer začal bít.
Zavrčel, začal štěkat, aby hádku a pláč paničky přehlušil. Napětí se stupňovalo. Řev „přítele“, jemuž se po mohutném skoku zahryzl do lýtka, což je při stisku čelistí pitbula docela malér, skončil až příjezdem sanity. A pak už jen tmu v jeho mysli vystřídala tma všude kolem.
Dokončil kroužení domem. Schváceně sebou mrsknul na podlahu. Příjemně chladila. Snad by se dal i do vytí, kdyby to uměl. Zato štěkání mu šlo dobře. Za oknem nového domova se míhaly kočky a nijak na něj nereagovaly. Přestaly jej po chvíli bavit. Věděl už, že se na ně nedostane.
Chlemtal vodu z nerez misky. Nějak mu z toho lítání po domě vyhládlo. Hladu zažil v Doupěti víc než dost. Je čas poohlédnout se po něčem dobrém. Proutěný košík položený na komodě skýtal pár věcí, připravených na vaření. Jemně vzal do zubů průhledný sáček s těstovinami a donesl doprostřed kuchyně. Pak bramborové těsto v prášku a další a další. Složil se vedle hromádky, kterou navršil, a rezignovaně čekal.
Na bílohnědé psí tělo s vystouplými žebry dopadalo odpolední slunce. Kočky za sklem Sama nadále rozčilovaly, a tak raději zavřel červeně orámované, sklepením těžce zkoušené oči albína…
… a otevřel, teprve až ucítil povědomou vůni a uslyšel klíč v zámku. Vyskočil a nadšeně lítal kolem ženy, která udiveně sbírala ze země neporušené sáčky s potravinami.
Darovala jeho očím světlo a on zas jejím.