Říkali mu Garo. Když jsem to jméno slyšela poprvé, přišlo mi tak exoticky úderné, že mě ihned učarovalo.
Je zvláštní, jak jméno může na člověka tak silně zapůsobit, aniž by si to plně uvědomoval. Ve mně to vzbudilo zvědavost, i když jsem toho chlapce ještě nikdy neviděla. Nový spolužák vždy vyvolá zvědavost, to asi zažil každý z vás, pokud do vaší třídy někdy přišel někdo nový. Tuto situaci jsem zažila už několikrát, nicméně tentokrát to bylo jiné.
Říkali mu Garo, přestože se jmenoval jinak. Nejen spolužáci, ale dokonce i učitelé a jeho rodiče ho tak oslovovali. Když jsem ho poprvé viděla vstoupit do třídy, ihned jsem pocítila zvláštní dojem, který na mě udělal. Nevím, jestli byl hezký na první pohled, nebo bych nikdy nečekala, že se mi takový typ bude líbit, ale fascinovaně mě přitahoval. Měl v sobě tak silný náboj, že jsem z něj nemohla spustit oči, a on to věděl. To jméno k němu dokonale sedělo; odráželo vše, co z něj vyzařovalo – tajemnou nespoutanost, dobrodružství, sílu a sebejistotu. Působil na mě jako magnet způsobem, který se těžko popisuje, pokud to sami nezažijete.
V ten moment jsem těžko slyšela něco jiného; bylo to trochu jako zpomalení světa, kdy všechno kolem utichne. Viděla jsem jen jeho tmavé oči, které jakoby ukrývaly všechno to tajemno. V doprovodu učitelky kráčel ke katedře a když nás učitelka představovala, stál tam pevně a sebejistě, s mírným úsměvem na dokonale plných rtech. Jeho pohled působil skoro až znepokojivě, když se rozhlížel po ostatních spolužácích, jako by byl na jevišti a všichni k němu vzhlíželi. Byl vysoký, s atletickou postavou, širokými rameny a karamelovým opálením, které působilo jemně a hebce. Lehce naběhlé žíly lemovaly svalnaté paže, zakončené dlouhými, hubenými prsty, ve kterých držel láhev s vodou. Měl na sobě bílé tričko s krátkým rukávem a černé kraťasy a černé kovové hodinky. Rukávy trička byly na obou stranách dvakrát ohnuté, což působilo ležérním dojmem. Černý tenký řetízek dominoval jeho krku a kratší jemně vlnité vlasy barvy kakaového bobu byly načechrané a nespoutané.
Po krátkém uvítání se posadil do volné lavice v levé řadě, odkud jsem na něj měla hezký výhled. Seděl přede mnou jen o uličku vlevo a když usedal na židli, přivanula ke mně krásná dřevitá vůně borovicové kůry. V lavici seděl rovně a přestože jeho tričko bylo volné, byl vidět obrys jeho pevných, svalnatých zad.
Uběhl už měsíc, co Garo nastoupil k nám do školy, a já s ním stále neprohodila ani jedno slovo. Ale pokaždé, když o něm byla řeč, jsem vše bedlivě poslouchala. Věděla jsem, že žije na okraji města a že bydlí s babičkou v malém domečku s velikou zahradou. Také jsem věděla, že jeho rodiče bydlí v zahraničí a občas se navštěvují. S babičkou měli báječný vztah; ona už byla stará a hůř se jí chodilo, takže se o ni Garo staral. Pečovali spolu o zahradu a on brigádně vypomáhal v zahradnické firmě. Chodil lidem sekat trávníky, starat se o květiny nebo zastřihávat stromky. Ve městě měl velmi dobrou pověst, nenašlo by se na něm smítko něčeho špatného.
Přestože měl výbornou pověst ve škole i ve městě, stále mi vrtala hlavou jeho záhadná energie. Nemohl být tak dokonalý. Ale přesto měl výborné známky, skvělé charisma, nevyhledával konflikty, staral se o babičku a neměl ani žádnou dívku, i když se mu každý den nějaká vnucovala. Vždycky se ke všem holkám choval slušně a nikdy se k žádné nechoval ošklivě. Vždycky pomohl, když mohl, a zastával se těch dívek, kterým se ostatní posmívali.
Když už mi začínal vadit svou dokonalostí stalo se něco, o čem bych chtěla vyprávět tento příběh.