Do vrchu jsem běhal kdysi,

nejčastěji horou Lysou.

Dneska stylem sotva „jdi si“,

vzpomínám sám pod larisou.

 

Z Lysé ráno kvaltem sbíhám,

znám to tu jak svoje boty,

zkratkami to proto střihám,

valím totiž do roboty!

 

Od Větrů klus přes Lukšinec,

kol potoka ke Korýtku,

od Veličků, kde hostinec,

k Rajské kousek, bezezbytku.

 

Znám to tady popaměti,

chvastání předchází pád,

klopýtnu a tělo letí,

stromy zbrzdí letmý pád.

 

Jsem jak malý, kaj tak spichám,

kousek stojím nad Satinou,

zastavím se, rychle dýchám,

voda padá v rokli stinnou.

  

Nad dolinou mlha stoupá,

leží nad ní jako deka,

hle dole se dívka koupá,

zvuk se nese dodaleka.

 

Vodu má teď po ramena,

vidět je až dolů na dno,

ačkoliv jsou ponořena,

pevná ňadra spatřím snadno.

 

Ve vodě jsou jako ryby,

laskají se navzájem,

oči moje bezpochyby,

sotva skryjí můj zájem!

 

Vítr žene mlhu ranní,

nahoru tou dolinou,

zčechral její vlasy vraní,

peláší dál krajinou.

 

Dívka vodou kráčí nahá,

vzpřímená jde, pohled smělý,

ani chvíli nezaváhá:

„Snad jsme se už neviděli?“

 

Všechno kolem tady křičí,

(ne že bych se ženy bál,)

"utrhni mne, nejsem ničí",

a já přesto běžím dál.

 

…

 

Možná vlčák na břehu,

co tam hlídal její věci,

šťastný konec přeci,

dodal tomu příběhu!‘