, 26. 3. 2024, Blogy
Přesně na třetí jeli do městského útulku a nad městem přecházela stále tmavší mračna. Když vystoupila z auta se dvěma sedačkami a malým nákladním prostorem za nimi, zahřmělo. Blázinec, pomyslela si. Březen - a bouřka?
Dívka s tetováním na ni již čekala. Na smlouvě převzetí Sama chybělo jen číslo občanky. Převzala svým podpisem plnou odpovědnost za stafordského teriéra s temnou minulostí. Mezitím zřízenec psa dovedl do auta. Chtěla jít rychle za nimi, ale ještě vyčkala, když nejméně deset naprosto stejných chlupatých tvorečků s ustrašenými pohyby a očima víly si ji nesmělými doteky identifikovalo. Právě je přivedli z venčení a ponechali na chvíli v kanceláři, aby se pouze bázlivě nechoulili k sobě v kotci. Jsou odebraní z množírny a probíhá soud s majiteli, řekla na udivený pohled dívka.
Rozloučila se a popoběhla ven.
V mlze provazů deště uviděla za okénkem na svém sedadle jen bílou hlavu se silným koženým obojkem a rozzářeným "úsměvem". Pootevřela trochu dveře, aby náhodou nevyběhl. Objala mohutné plece psa, kterého dosud viděla jen za mřížemi. Jemně, i když silou, Sama posunula do prostoru mezi sedačkami. Hned jí nadšeně olízl obličej. Manžel nastartoval.
Ještě že nikde nestála policejní hlídka. Stařičké auto se zapnutými stěrači by jim poskytlo nevšední pohled: za předním sklem tři hlavy těsně vedle sebe, s nadšeným výrazem si vychutnávají blízkost. Dorazili na kopec. Přestalo pršet. Pes na silném vodítku neomylně zamířil ke správnému vchodu. Byli doma.