Pak v noci přijde rozbřesk,
dál než jsi kdy došel,
přes všechen její kašel,
cos hledals, tos našel.

Moje srdce do svých bot obula,
nevida konce nevida začátku,
ve svým bouráku na zpětným zrcátku,
s každou ženskou utahuješ brácho oprátku.

Ale když tak hezky u toho křičela,
nehraje se na nic milá,
potem se mi kůže rosila,
zubatá zubatá si na mě zakusila.

V pět ráno věc neslýchaná,
dala vědět světu dokořán,
jak rád ženský mám,
naříkám si pochvaly sám.