, 26. 2. 2024, Povídky
Zahrádka u drážního domku s modrou pumpou vprostřed, železná rukojeť, která ti málem utrhne paži, když se hodně snažíš. Třikrát skřípne naprázdno, než se naloká vody ze studny. A spustí mrňavé vlny tsunami do plechového kýble. Voda cáká až na kolena a vedro se nezdá tak palčivé. Slunečnice se opírají o plaňky plotu, ohýbá je náhlý vítr. Po kolejích, které nikde nekončí, řítí se nablýskaná lokomotiva s vagóny, za jejichž okny tušíš lhostejné obličeje. Vlak do Západního Německa, kam se nejspíš nikdy nepodíváš. A přitom kopce za obzorem už patří tam…
Kopretiny, loubí z pnoucích růží, při okrajích záhonů afrikány. Mrkev, rajčata, trsy jahod, vše volá po pečlivé práci. Prázdniny na „chatě“, tedy přestavěném domku pro závoráře jsou prima, ale občas se musí rodičům pomoci. Uf. Ještě že stanicí, kde nic nestaví, často přejíždějí vlaky.
Nákladní vagóny ji nechávají klidnou, zatímco pro rychlíky má svou etudu „pilná včelka- zahradnice“ již dobře nacvičenou. Narovná záda, založí si ruku v pracovní rukavici a od hlíny proti slunci, aby alespoň zahlédla cestující, a sní. Být tak uvnitř, v měkce polstrovaném kupé, jet k moři anebo kamkoli do světa, potkat se s nějakým příjemným klukem a zamilovat se…
Co když v té vteřině, kdy se vlak řítí kolem, někdo takový zahlédne právě ji, a jednou si pro ni přijede?
Závora u silnice padá, přejezd cinká na znamení, že se blíží další. Narovnat – a nahodit úsměv modelky, byť v pracovním! Zvedá se vítr, hlavy slunečnic však naštěstí podepírá pevný plot...