přesládlá makovice
hrdá je svých plodů
různá jen svou běžností
počkej, nepospíchej
vždyť už jsi na odchodu
stinná místa svítivých barev
mísí se s černou tmou věčnosti

zde ani hvězda zářivá
se neodváží pít
ten lepkavý nálev makovic
a když přece
pak jak koza pošetilá
začne výt na měsíc

cosi tu ječí a kvílí
jsem opiový panic
než mě zavřete
dejte mi aspoň chvíli
abych naposledy zazářil
a vylít komínem
do neposednosti makových hlavic

foto: Krisztina Popp