Uzavřeni ve svých ulitách
s obzorem na špičce nosu,
za zdmi snění,
zkoušíme osud naplnit
Jsme otroky vlastních srdcí,
zavíráme oči před životem,
věříc, v co doufáme
Pak, se slzami v očích,
položíme uschlé květiny
k pomníku mládí
My,
co druhý poločas už hrají
Kam poděla se
touha,
která dýchá v nás
rozvíjí se, jako živý květ,
raduje se,
jako pták puštěný z klece
Vždyť chtěli jsme vlastní vůli,
hledět vlastníma očima,
slyšet vlastníma ušima
a mluvit vlastním jazykem,
vlastním životem žít
Těžká pravda
Závislosti
Na někom
Na všem