Viděl jsem padat hvězdu

a nevěděl, co si přát.

Je to tak těžké?

Věděl by mol či myš,

co přát si spíš?

Ovšem, snad přeplněnou spíž,

led netoužil by tát

a pták neodmít by let.

Snadné.

Ale nejsem ani mol, ani led,

přát jsem si nic nedoved..

 

Hvězda zhasla a já zůstal sám.

"Vrátíš se? Slyšíš? Já se ptám!

Vrátíš se???"

Uletěla.

 

V tom rána jako z děla,

síry smrad a záře jas!

Strach pod kůži se vkrad,

já se třás...a země dole?

Ta se chvěla!

 

A ze mě nahoře?

Nevyšel ni hlas, ni skřek,

bez špetky síly na útěk,

stál jsem pokořen.

 

Náhle padám,

všude ledu chlad

a zvěře rej a děsů ráj.

Obří myši křik:

"Máš snad hlad??"

Pak molích křídel svist:

"Jíst ti daj?? Tak máš co jíst?!"

"Ano ano!" křičím, řvu!

Za uši si rvu...oči zakrývám.

 

HLE! Co povím vám.

Z nebe sletěl ledu král!

Nad mou hlavou pyšně stál

a ZLE!

Zle se dotázal!

"Spát kde máš a znáš mít rád?

Ano? To se máš!

Tak už víš, co si přát!"

 

"Co máš, CHRAŇ!

Vichře? DUJ!

Svou lidskou schráň!

Tak VICHŘE!

Blízké i život svůj

dobře opatruj

a CHYTŘE příště zvaž,

až hvězdu uzříš,

ať víš,

co přát si máš!"

 

V tom políval mě pot

a hned jak ostrý hrot,

probodl mě stud,

jak stál bych

bez kalhot..

jako nikdy doposud.

 

Kdybych dna už nedosáh,

nepřekročil hanby práh,

propad bych se hloub.. a víc!

Teď znám cenu létavic,

když toliko jsem zhloup,

s přáním nadosah.

 

Náhle ztrácím gravitaci

a všechny síly se mi vrací!

Nohy opouštějí zem...

Letím, stoupám výš!

Kolem míjím mola..myš

i s ledovým králem!

 

V tvářích ALE!

Škleb a děs a CHLAD!

"To aby ses zas nepropad!"

Křikl král.

"A věděl příště, co si přát!"

"Vím už...VÍM!"

A stoupám dál.

Přání jsem si k srdci vzal,

však, co si přeji...

 

nepovím.