Poeta - moderní literární server

Kopretina

... kopretino!, kopretino!, řekni mi, co si o tom všem myslíš? Tak hezky se tady koukáš celé dny a noci. Hlava se ti občas kýve na stranu, občas se divíš a občas se usmíváš. Tak řekni přeci. Neřeknu ti, zeptej se sama sebe. Co vidíš, co vnímáš, a co slyšíš...

I dívenka smutně odchází a ani se neohlédne. Za chvíli se zastaví, utře si slzy a rozhlíží se kolem sebe. Vše si důkladně prohlédne a jde dál. Zastaví se u malého hloučku lidí, a poslouchá ty slova, ty myšlenky, které si ti lidé povídají. Sedne si pak před svým domem, a snaží se myslet na to, co ji kopretina řekla.
Později vleze do domku, a ucítí, že jí něco, někdo chybí... Ten dům, nebyl až tak jejím domovem, byla totiž dočasně vyslána do jiného kraje k cizím lidem. Vzala si svou oblíbenou panenku a začala jí hladit po vlasech. "Nebuď tak smutná, zítra tam zajdu znova a zeptám se ji." Pověděla té panence, a slzičky jak hrášek jí padaly na zem. Bylo jí smutno, po všech blízkých, po všech, koho doposud znala. Ta malá dušička se snažila to pochopit, proč jí maminka s tatínkem opustili...
Ale i tak, nevěděla zcela jistě, zdali to bylo správné, a když večer usínala, těšila se že se té kopretiny zeptá znova... Druhý den byla cela louka posečená, i nezbylo dívence než jen doufat, že zas maminku a tatínka uvidí...

Věnováno všem dětem, které musely být za války odloučeny od svých rodičů.