Po dešti údolím pod Kašpákem,
se valí mlha od Hospodina.
Až se pomalu rozplyne,
spatřena je domovina.

Koukám, že Vy asi nevíte,
co tu na Vás čeká,
co před sebou vidíte,
a kam to všechno spěchá.

Na ranní, denní, noční a odpolední,
mašírují sklářští hoši zodpovědní.
Na hlavách čepičky nemajíce na ozdobu,
brodí se závějemi v tuhle tu roční dobu.
Ohřejí se u pece u práce milované,
vyrobí sklenice a vázy malované.

Jak práce odsýpá z obrazu vedle pece,
směje se pan Egerman nad dílem přece,
to on je mistrem v tomhle řemesle,
i když se usmívá na nebeském křesle.

Centrem ráje sklářů je Nový Bor,
ležící před branou Lužických hor.
Už dvěstěpadesátý rok co povýšen byl,
a hrabě Kinský se o to přičinil.

Rozrostlo se uskupení pod horou Klíč,
zde jako v ráji všechny starosti byli pryč.
Městečko kvete a stavby přibývají,
všichni z města radost mají.

Jaký zázrak má a čím je jiná,
ptá se přítel básník,
zde historie skla začíná,
kterou vypráví náš historik.

Ač nejsem mistrem sklářským
a řemeslo mé je jiné.
S životem jen současným,
jako vy a jiní lidé.