, 13. 2. 2007, Povídky
To že někdo vidí z mělnickýho zámku skákat někoho z mostu, nemusí bejt bezpodmínečně halucinace. Kór, když je první jarní den a Kormorán není zrovna na léčení. Momentálně je papírově vyléčenej alkoholik a tudíž propuštěnej do volnýho oběhu. Je to už tejden a od tý doby nevystřízlivěl. Sedí na vnější straně zábradlí starýho mělnickýho mostu a snaží se zaostřit nedalekej zámek na kopci pokrytýho vinicema, přičemž se kymácí jak bóje v bouři. Je první jarní den, ale rozhodně to tak nevypadá. Kopec splývá v jednu velkou hnědou hroudu, z níž zámek trčí jak zabodnutej rejč. Nad tou velkou hromadou hnoje pak jako mouchy poletujou krákorající vrány. Takže Kormorána vůbec nemusí mrzet, že se mu ten ne zrovna moc veselej výjev vlní jak rozladěná televize. Možná by ho to i odradilo od toho, na co se právě chystá.
Žádný z projíždějících lidiček nezastavujou, aby se ho zeptali, proč tam sedí, jestli náhodou nechce pomoc a ať hlavně nedělá žádný hlouposti. Snad ho znaj a věděj, že Kormorán bude vítat jaro. Zkusme to brát z tý lepší stránky a myslet si, že lidi ještě nejsou tak zkažený. Kch! Jenže když kolem projede bez povšimnutí i sanitka, člověk by se nad svojí lhostejností už moh trochu zamyslet.
To ale rozhodně neplatí o dvou klucích, co Kormorána z dálky už notnou chvíli sledujou. Stojej před mostem skrčený za pouliční lampou a potichu se přou o to, co tam ten podivín v montérkách a kostkovaným řeznickým kabátu dělá. Jsou to takový ty chytrý děti, co všechno věděj a všude byly. Každej tím přeci prošel, že? Každýmu bylo jednou pět. Ty rozumbradové se, pokud vás to zajímá, jmenujou Tomáš a Pavel.
„Chce se zabít!“ šeptá Pavel. „Opustila ho žena a chce se zabít. Nebo prohrál všechny peníze v kartách a teď se chce kvůli tomu zabít.“
„Třeba se jen dívá!“ namítne Tomáš. „Nebo to je cvičenej parašutista.“
Oba dva šeptaj, aby je Kormorán neslyšel, i když je to naprosto zbytečný. Jsou dost daleko a navíc fouká vítr, kterej dělá víc rámusu než vrány.
„Jasně, parašutista,“ klepe si na čelo Pavel. „Parašutisti skáčou z letadla a ne z mostu.“
„Tak se ho di zeptat,“ navrhne Tomáš.
Pavel s údivem vykulí svý světle modrý oči a nevěřícně pootevře pusu. Na jeho vrchním rtu visí tenká slina, kterou v sekundě ukořistí nemilosrdnej vichr a odnáší ji s sebou nad žlutohnědou řeku. Jedna z vran si myslí, že je to hmyz a tak se po ní vrhá.
„Proč já? Di se zeptat ty, jestli neni nááhodou parašutista.“
„Taky že pudu!“ říká rozhodně Tomáš, ale k činu se rozhodně nemá.
„Tak di srabe!“ dál ho pobízí Pavel.
„No jo porád!“ opáčí a pomalu a neochotně vyráží vstříct nepříjemný konfrontaci. Teď už nemůže couvnout. Vypadal by jako zbabělec. Musí překonat strach. Ten chlap přece nemůže bejt žádný monstrum. Čím víc se k němu přibližuje, tím víc mu buší srdce a přes jeho zrychlený bití začíná rozpoznávat Kormoránův zpěv, nebo spíš mumlání:
Kapitán Kormorán vrací se k nám
jeho píseň dobře (škyt) znám
Když seš brachu na moři, musíš se umět rvát
potom všichni (škyt) úhoři budou se na tě smát
když neštěstí tě přepadne bouře nebo pirát
na pomoc ti přispěchá (škyt) Kormorán, a rád
Tomáš se zastaví asi metr od něj a zhluboka se nadechuje, aby zahnal bušení srdce. Když se mu to jakžtakž podaří, skrz knedlík v krku vykoktá:
“Vy jste – vy jste sebevrah?”
Ani neví, jak na to slovo přišel. Možná ho slyšel v televizi nebo od rodičů. Jo, bylo to od rodičů. Jeho strejda před rokem umřel. Rodiče mu takhle často říkali. Dokonce se i tomu chlapovi na první pohled podobal. Mohutný tělo, hustý rozcuchaný špinavě blond vlasy a placatej nos.
Kormorán přestal zpívat a civí na Tomáše, kterej když uviděl jeho zamračenej brunátnej obličej, vystouplej spodní ret a úzký hadí oči, na nichž vibrujou víčka jak křídla vážky, má sto chutí to rychle obrátit a pelášit pryč. Tohle není jeho strejc. Tohle je monstrum. Brrr! Naštěstí si ale včas uvědomuje, že když uteče, vystaví se posměchu svýho kamaráda, a tak se mírně rozkročí, dá si ruce v bok a ještě jednou zopakuje otázku. Kormorán nejdřív zakroutí hlavou a pak se rozvlní i zbytek jeho těla. Na chvíli to vypadá, že z toho zábradlí spadne.
„A kdo tedy jste?”
„Notorik,” vypadne z Kormorána.
„Notorik?”
„Jo, notorik.”
Kormorán vytahuje z řeznickýho kabátu flašku rumu a notně si přihejbá. Pak láhev nabídne Tomášovi.
„Ne, děkuju. Já to nesmím.”
„Já taky ne.”
„Tak proč to děláte?”
„Tys nikdy nedělal to, co je zakázaný?”
Kormoránovi je hrozně špatně rozumět. Mumlá a navíc fouká ten zpropadenej vítr. Tomáš se odváží o krok blíž a odpoví, že ne, i když moc dobře neví, na co odpovídá.
„Ale nepovídej,“ opáčí Kormorán a zastrčí láhev zpátky do kabátu. „To bys potom nebyl žádnej chlap.“
„Já jsem chlap,“ rychle reaguje Tomáš a opět si dává ruce v bok.
„Tak mi nic nevyčítej. Chlap chlapovi nic nevyčítá. Vod toho sou ženský.“
„Já vám nic nevyčítám.“
„To máš taky jediný štěstí.“
„A co děláte, když jste motorik?“
„Notorik,“ opraví ho Kormorán, „… no, když se ráno probudim, klepou se mi pracky, ehm, ruce. Musim si dát pivo nebo panáka, abych se srovnal, no a pak po zbytek dne udržuju hladinku, dokud neupadnu do delírka.“
„Co je to delírko?“
„Takovej stav, kdy třeba vidíš bílý myši.“
„Vy vidíte bílý myšky?“
„Já? Ne.“
„Tak co vidíte?“
„Různý věci. Ne konkrétní, spíš abstraktní, ehm, různý barevný kola a (škyt) ohňostroje.“
„To by se mi líbilo. Až budu velkej, budu notorik!“
„Ale taky občas padám do černý díry,“ snaží se ochlasta chlapce odradit.
„Něco jako skákání padákem - jůůů! Já to věděl!“ volá nadšeně Tomáš. „Budu notorik!“
„Žádnej padák. Žádnej notorik. Radši buď prezident.“
„Toho sem tu viděl. Přijel na otevření mostu. Teda moc si ho nepamatuju, byly mi tři, ale byl jsem tu!“
„Klaus raus!“ kleje Kormorán. „Nejdřív nás nechaj zaplavit, a pak si tu slavnostně otvíraj, co zničili.“
„Prezident nám nezničil most. To byly záplavy. Ty si moc dobře pamatuju. Všechno bylo pod vodou. I na mostě byla voda. Škoda, že tu voda nezůstala. Mohli sme mít moře!“
(Říkal jsem vám, že je to chytrej chlapeček.)
„Záplavy nemusely bejt, kdyby každej dělal svoji práci.“
„Třeba tak jako vy motorika?“
„Hele mladej, už mě to nebaví. Di si po svym.“
„A motorici skáčou z mostu jako sebevrazi nebo jako parašutisti?“
„Já neskáču z mostu jako sebevrah ani nejsem parašutista. JÁ VÍTÁM JARO. Co pak ti nikdo neřek, že jednadvacátýho března je první jarní den?“
„A vy vítáte jaro tak, že skáčete z mostu? To jako jaro připluje po Labi?“
„Vítám jaro skokem do vody, protože sem kapitán Kormorán. Dělám to už pátým rokem.“
„Kdo že jste?“
Místo odpovědi začne Kormorán zase vyluzovat něco, co se má podobat zpěvu:
„Kapitán Kormorán vrací se k nám
jeho píseň dobře znám:
Když seš brachu na moři, musíš se umět rvát
potom všichni úhoři budou se na tě smát
když neštěstí (škyt) tě přepadne bouře nebo pirát
na pomoc ti přispěchá Kormorán, a (škyt) rád“
Během jeho pěveckýho projevu se opět začíná houpat jako bóje v bouři. Tomáše to rozesmálo.
„Co je ti k smíchu?“ ptá se Kormorána a už celej rudej a zadejchanej pokračuje ve zpěvu:
Plaví se po všech mořích a v neštěstích pomáhá
nemá strach, střelnej prach ovládá s jistotou
rukou (škyt) svou zamává na pozdrav zavolá:
Vtom se nahne směrem k Tomášovi a zahrozí pěstí:
Suchozemský krysy, koukejte drhnout palubu,
nebo z vás stáhnu kůži za živa!!!!
Tomáš uskočí, ale dál se směje.
„Ještě chvíli se budeš smát a slezu z toho zábradlí!“ hrozí Kormorán.
Tomáš přestane a radši ještě o krok ustoupí.
„Já se smál tý písničce,“ snaží se omluvit. „A proč nevítáte třeba léto? Nebyla by tak studená voda.“
„Vítám jaro,“ trvá na svým Kormorán. „Dělám to každej rok!”
„Ale já vás tu neviděl!“
„No, hlavně že si viděl Klause, špunte!”
„Jmenuju se Tomáš a bylo tady spousta lidí! To si pamatuju, byli tu i Pavlovi rodiče, a ty jinak nikam nechoděj,” opáčí dotčeně špunt, pardon, tedy Tomáš. „A kolik lidí vidělo vás?”
„Všichni si o tom povídaj!”
„Ale jen povídají. Kolik lidí vás vidělo na vlastní oči?”
“Asi nemám tak dobrou reklamu jako prezident,” rezignuje Kormorán a jeho tělo se začíná pomalu naklánět. Užuž přepadává, když:
„Počkejte!” Tomáš ho drží za kostkovanej rukáv. „Chvíli tu počkejte, seženu diváky.”
Kormorán mlčí, jak ryby dole v řece, a tak to Tomáš bere jako souhlas. Běží zpátky za Pavlem, kterej je pořád ukrytej za lampou.
„Tak co? Tak co?“ začíná hned vyzvídat, aniž by nechal Tomáše vydechnout.
„Musíme za Honzou!“
„Dyk Honza dneska nikam nechtěl. Proč?“
„Musíme sehnat diváky. Kapitán Kormorán bude vítat jaro.“
„Jaký jaro? A kdo je kapitán?“
„Motorik,“ vypadne z Tomáše a pobízí Pavla, aby ho následoval za Honzou, kterej bydlí ve městě, asi pět minut cesty od mostu. Mezitím svýmu kamarádovi všechno vysvětluje. Pavel je nadšenej, jak jinak, děti se nadchnou pro každou blbost, a tak oba k Honzovi doslova dosprintujou, aniž by nějak registrovali prudký nárazy větru. Proklouzli vakuem svýho naivního očekávání jako nůž máslem. Dokonce se ani nezadejchali. Jenže jejich kamarád je línej jak veš a stejně jako ráno se mu nikam nechce.
„Koukám se na televizi,“ říká, načež demonstrativně zívne.
„Na co?“ ptá se Tomáš.
„Nevim.“
„Tak poď ven, když nevíš!“ opáčí Tomáš. Nechápe jeho pochyby. Jak se může vůbec rozmejšlet? Takováhle šance se naskytne jednou za život!
„Poď, Honzo!“ přidá se Pavel. „Uvidíš seskok z mostu.“
„Kecáte!“
„Nekecáme!“ dušuje se Tomáš a na důkaz si nasliňuje ukazováček a prostředníček a zvedá prsty do větru.
Nakonec se jim podařilo Honzu přemluvit, uff, i když to nebylo vůbec lehký. Za chvíli už všichni tři utíkají za Kormoránem. Honza běží uprostřed a okolo něj poskakujou Tomáš s Pavlem, neustále se dušujíc, že nebude litovat.
Když ale dorazí na most, nikdo tam není. Už jsou starý dost, říká si osud. Je čas na další zklamání.
„Kecali ste, hajzlové!“ vypouští mezi hlasitými výdechy Honza.
„Přísahám, že seděl přesně tady!“ brání se Tomáš a prstem ukazuje na zábradlí, „řek, že každý rok vítá jaro!“
„Byl tady,“ přitakává Pavel.
Honza se naklání přes zábradlí.
„Třeba už skočil,“ říká.
„Je to možný!“ opět přitakává Pavel.
„Ne, to není možný!“ brání se Tomáš. „Řek sem mu, ať počká, že seženu diváky.“
„Možná někdo přišel, když sme šli za Honzou.“
Všichni se naklání přes zábradlí.
„Asi se utopil,“ říká Honza.
„Určitě!“ souhlasí Pavel. „Vyplave až v moři, ten tvůj kapitán!“
„Ne, ne,“ kroutí hlavou Tomáš. „Je naživu. Vím to. Dokáže skákat bez padáku. Říkal mi to.“
„Jestli nekecáš,“ opáčí Honza a strčí do Tomáše, kterej padá rovnou na zadek. Honza je přesvědčenej, že naletěl nejapnýmu vtipu. Teď moh ležet doma v teple a dívat se na televizi. Studenej vítr v něm rozdmýchává vztek, kterej mu zbarvuje obličej do ruda.
Mezitím Tomáš vstal a vrací Honzovi úder. Ten je ale narozdíl od vyzáblýho protivníka dobře živenej, a tak útok ustojí.
„Co do něj strkáš!“ přidává se Pavel na stranu silnějšího. Všim si, jak Honza rudne, a moc dobře ví, že když se rozčílí, nastává nebezpečí úrazu.
„Dyk tys ho tu viděl, ne? Viděl si, jak sedí na zábradlí!“
„Viděl jsem ho, ale nic jsem neslyšel. Určitě sis to vymyslel.“
Tomáš vztekle strká do Pavla. Ten se zakymácí, ale nakonec se mu podaří udržet rovnováhu. Bijec Honza se ohání po Tomášovi pěstí, která ho trefuje do tváře. Pavel mu přidává kopanec do stehna, aby jasně ukázal, na čí straně je. Osud si mne ruce. Na malým městě je vděčnej za jakýkoliv rozptýlení.
„Nechte toho,“ prosí Tomáš a snaží se zadržet slzy v očích.
„Čeho máme nechat? Kvůli tobě jsem zmeškal Xenu! Dávaji poslední díl!“
“Honzo, prosím tě.“
„Pavle, chyť ho, hodíme ho přes most. Možná ho ten jeho kapitán naučil skákat bez padáku!“
Pavel automaticky popadne Tomáše za ruku, ale než Honza stačí udělat to samý, drží se za poškrábaný čelo.
Jeho oči dostávaj skelnej lesk. Je zle. Jeho pěst vystřeluje. V tomhle okamžiku se dětská šarvátka zvrhává v něco, s čím osud nepočítal. Jak to, že se mu to pokaždý vymkne z rukou? Tomáš se drží za nos, mezi prsty mu protejká krev a z očí padají slzy, který se už nedaly dýl držet. Jeho pláč ty dva povzbuzuje k dalšímu násilí. Povalujou ho na zem a mlátěj a kopou do něj hlava nehlava, zatímco zpěv vran rozléhajících se po okolí tomu dodává na dramatičnosti. Útočníci nevnímaj kamarádův prosebnej nářek, neviděj, že má natržený obočí a z nosu mu pořád teče krev. Nechávaj toho, až když sami nemůžou. Mezitím kolem projíždí několik aut. Buď si jich nikdo nevšim, anebo si všimnout nechtěl. Když si útočníci konečně uvědomujou, do jakýho stavu svojí oběť dostali a že by je taky moh někdo vidět, dostanou strach.
Tomáš leží na chodníku schoulenej do klubíčka a místo pláče už jen vydává tichý syčení.
„Není ti něco?“ ptá se Pavel.
„Vstaň, je zima,“ pobídne ho Honza.
„Nemlaťte mě,“ ozývá se z klubíčka.
„Co bysme tě mlátili.“
„Že to neřekneš?“
„Co by říkal, “ opáčí Honza a shýbá se k Tomášovi, „vždyť ho zmlátil kapitán, ne?“
„No jasně, kapitán!“ přidává se Pavel. Oba pak Tomáše zvednou na nohy. Obličej má celej zakrvácenej.
„Že tě zmlátil kapitán?“
Tomáš přikývne. Jak by ne. Má strach, že by si pak na něj kluci někde počkali. Navíc může vstoupit do hry i jeho otec. Kdyby se dozvěděl, že to schytal při rvačce, možná by mu ještě přidal. Ten známej mělnickej rváč nemá daleko od rány a hlavně nesnáší, když se jeho syn o sebe nedokáže postarat.
„Ten hajzl kapitánskej!“ syčí Pavel jako zmije. „Počkej, až se to dozví tvůj táta, tak ho zabije.“
„Shodí ho z mostu!“ přidává se další had.
„Jestli už neni utopenej!“
„Když neni, tak bude!“
Tomáš naslouchá historkám o Kormoránově smrti, když vtom se z pod mostu ozve jeho zpěv.
„Slyšíte to?“ zpozorní Honza. „To je von?“
Tomáš přikývne.
„Počkej tu,“ poručí Pavel, „doběhneme za tvým tátou!“
„Ne. Fakt, kluci, nikam nechoďte! Já to nikomu neřeknu!“
„Přece ho nenecháme utýct!“
Za chvíli už běžej „pro pomoc“. Tomáš stojí opřenej o zábradlí a zírá do kalný vody. Má barvu zvětralýho kafe s mlíkem. Malý proudy se skrz ní plazej jak hadi, který nemilosrdně požíraj jeho slzy spolu s dětskou nevinností. Místo zlatejch rybek a vodníků v řece vidí obraz utonulýho chlapa, kterej by žil, kdyby si bejval hleděl svýho a nepodleh by dětský zvědavosti. Bude si nadosmrti pamatovat, že si nemá všímat cizejch lidí. Nemá se do ničeho plést a hlavně nikomu odporovat. Musí bejt tichej a nenápadnej jako jeden z těch malejch proudů, který se ztrácej v kalný mase jako stíny pod tíhou mraků. Tak co, osude, už máš dost? Zřejmě ještě ne. Tak pokračujeme v krasojízdě!
Z pod mostu se stále ozývá zpěv nebo spíš mumlání:
„ Kapitán Kormorán vrací se k nám
jeho píseň dobře znám (škyt):
Když seš brachu na moři, musíš se umět rvát
potom všichni úhoři budou se na tě smát
když neštěstí tě přepadne bouře nebo pirát
na pomoc ti (škyt) přispěchá Kormorán, a rád“
Tomáš se marně snaží volat na Kormorána a varovat ho před blížícím se nebezpečím. Strach mu svírá hrdlo. Nemůže skoro dejchat. Nohy ho brněj, před očima se mu dělaj mžitky a v uších píská tak, že se v něm kapitánův zpěv nadobro ztrací. Možná to tak ale bude lepší. Nic nevidět. Nic neslyšet. Nic nedělat. Jen doufat, že všechno se v dobré obrátí. Třeba táta nebude doma. Třeba ho kluci jen tak strašili. Nemaj na tohle dost odvahy. Všichni z jeho táty mají nahnáno. I dospělí. Ne ne, nic se nestane. Všechno dobře dopadne…
***
Kormorán dřepí pod mostem, jak ho pánbůh stvořil, a ždímá si promočený oblečení. Každou chvíli si přihne z láhve rumu, aby zahnal dotěrnou zimu, která se mu vkrádá do těla. Vítání jara dopadlo dobře a tak se na jeho zimou zmodralým obličeji uhnízdil spokojenej úsměv. To, že ho asi nikdo neviděl skákat, mu nevadí. Vítá jaro, ne lidi. Chvíli pozoruje proud řeky, jak se nemilosrdně bere vpřed, přičemž s sebou bere všechno, co se mu postaví do cesty. Jen málokdo má odvahu se s takovou silou utkat tváří v tvář a on patří k oněm vyvoleným. Dává si další mocnej hlt rumu, kleká si na kolena a nahejbá se nad řekou. Než ale stačí v odrazu kalný hladiny spatřit obličej vítěze, zahaluje ho stín víc než dvoumetrovýho obra, kterej si to přišel vyřídit s hajzlem, co mu napad syna. V ruce svírá hever a z jeho pohledu je snadný vyčíst, jakej s ním má plán. Kormorán se ani nestačí otočit. Padá k zemi a v hlavě se mu rozlejvá uklidňující šumění. Necejtí žádnou bolest. Spíš naopak. Má dojem, že je u moře, že konečně dosáhnul svýho snu a na korábu odplouvá vstříc nekonečnejm dálkám. Před očima se mu rozjasňuje záře odrážející se od hladiny oceánu a v dálce slyší zpěv:
Plaví se po všech mořích a v neštěstích pomáhá, potírá příkoří .... nemá strach