Jsem opuštěná slza

v modrém moři stesku.

Jsem zrezlá kotva, mrzák,

na obloze blesků.

 

Hrůzostrašný nezájem, samota,

zabíjí mou naději.

Ač je pondělí nebo sobota,

oni, se vždy pomějí.

 

Kdo oni?

cizí páni,

a dámy,

mě obloukem obcházejí,

a jen posměch házejí.

 

Tak nechte mě!

Prosím nechte mě,

já chci jen šťastný být,

a né přežívat, ale žít.

 

Kritiku snesu,

i třeba k zemi padnu,

ztratím se v lesu,

nebo jak kytka uvadnu.

 

Jen mi prosím,

neubližujte,

když mě neznáte.