po kolikáté už sedím na této židli

přede mnou bílý plášť a v něm člověk

vždy dlouho na mě nejdřív civí

pokaždé má stejný oblek

pak otázkami po pravdě se pídí

připomínal mi z dějepisu starověk

když docivěl, zafrkal chřípím a po mě štěk

 

klade mi otázky stále dokola, znova a znova

všetečné otázky, jak mi je, jakpak se cítím

jestli baví mě chodit pořád dokola

zda té luční havěti se štítím

a proč nenechal jsem ostříhat se zas do hola

zda na pokoji potěším se čerstvě uřezaným kvítím

a jestli stále bojím se, když v noci nad postelí si svítím

 

otázka střídala otázku

na mnohé neměl jsem odpověď

jeho trpělivost prý visí na vlásku

asi myslel už na oběd

a že krk svůj dal by v sázku

že dobře udělá mi u pastora zpověď

a ať už nechytám tu světlem přilákanou havěť

 

taky musím přestat s tím nočním vytím

ostatní prý se mě bojí

tak přece jen ať raději si něco chytím

ale pozor, bodnutí hmyzem se špatně hojí

ale stejně ať neházím to pavoučím sítím

kreaturu to pak život stojí

a ať se nebojím, čas prý všechny rány zhojí

 

klade mi stále znova všetečné otázky

a já odpovídám vždy podle pravdy

cestou na pokoj prohlížím si na zdech obrázky

na některých jsou kytky zvadlý

jsou li na nich lidi, mají na tvářích ošklivé vrásky

vypadaly jako by vraždily a kradly

dnes nesmím jít večer do zahrady 

 

nevím proč Středověk měl tak hnusný řeči

žádné havěti jsem neublížil

už byl jsem z něj skoro v křeči 

s havětí jsem se lepší zblížil

a jsem to já, kdo tady brečí

on nohy pod stolem pak zkřížil

a s důvěrou v sebe dál svou víru šířil

 

často bývám tázán jak se cítím

odpovídám podle pravdy

jak lovec, když motýlka si chytím

a pak si s ním nevím rady

i když mu neublížím cítím celým svým bytím

že jsem se na něm dopustil zrady

nenalil jsem mu květní kalich plný čisté pravdy

 

často bývám tázán jak se cítím

a zas odpovídám podle pravdy

že někdy sám sebe se štítím

mezi mnou a mnou stavím hradby

mám strach a tak si ve tmě svítím

za světlem mnohé přiletí pak ze zahrady

ale zas uletí, bez nároků na úhrady

tak leť si, motýlku, na ten kvítek za kostelní hradby

vždy navečer přijdu za tebou do zahrady

 

vyskočil jsem oknem bosý a skoro nahý

a utíkal za roh do rozkvetlé zahrady

opravdu krásný večer, a tak vlahý

ach, tyhle šťastný nálady

já tak zranitelný a hravý

i nezkušený a tak mladý

kdo pohladí mi moje vlasy plavý

 

tady můžu ptát se já motýlka něžně

i když motýlek mi neodpoví

tím pádem mi ale ani nelže

co si asi myslí, kdopak to už ví

zvuky přírody vnímám nejlíp vleže

tady venku duše moje se zotaví

pomalu ulehl jsem do trávy

 

chvíli díval jsem se do nebe

jak je modré a jak vzduch se tetelí

pak viděl jsem kočár, jak po nebi jede

pak se kočár náhle zastaví

a někdo k němu za ruku mě vede

a slyšel jsem rodiče jak ukolébavku mi zpívají

zvony někde blízko zvoní a pak se zastaví

 

dole na trávě ležet viděl jsem moje tělo

moje duše však už opustila ho potají

můj motýlek usedl mi na čelo 

jeho tykadla mě lehtají

sedával tam, jak se mu prostě zachtělo a luční kvítí kolem vonělo

dorazili jsme ke kočáru, všichni mě mile vítají

já zůstanu ale tady doma na mé louce

mám tu mýho motýlka na hraní

 

už nikdo se mě neptá, jak se cítím

taky nenamáhám se odpovědí

na cestu svítit si už nemusím

i po tmě trefím do zahrady

občas prolétnu se ale lučním kvítím

mám teď času dost ležet si zasněný

a to už se asi nikdy nezmění