SEN

 

Bezvětří je, poledne,

oko kam až dohlédne,

patří jenom žluté klasy,

můza svoje zĺaté vlasy,

učesat už nestihla si.

 

Hrstku prachu náhle zvedne,

větřík slabý odpoledne,

jako dítě káču honí,

cestou polní,

náhle zvolní,

zvony, zvoní, …

 

Ticho, dusno, dám si dvacet,

než se budu domů vracet.

…

Nad obzorem mrak je těžký,

po cestě jde děvče pěšky.

Mladá dívka sotva žena,

do sebe sic pohroužena.

 

Na hrudi se křížek houpá,

dekolt plný v potu koupá...

Nahnal jste mi pane strachu!

Tváře náhle měla v nachu.

 

Dívka cudně přisedne:

„Přeji pěkné poledne,

můžete mě prosím svézt?“

Na rty se mi dere věta:

"Svedu Vás až na kraj světa.

dotkneme se spolu hvězd…"

  

Koník malý? Nevadí?

Jen ať se naň posadí.

A není on nebezpečný?

Vozí nejen mladé slečny!

Na koníka mého spoleh,

ještě nikdy si ni neleh.

  

Takto ona na koníku,

Jedou polem širým lánem,

ještě dneska jsi ji pánem,

brzy však už budeš …

amen!

 

Její rtíky byly rudé,

zlehka jimi pohnula,

kdypak doma asi bude,

řekla, když se ohnula.

 

Do sedla,

si potom sedla,

unavený hlavu sklání,

ona nemá ale stání…

 

Jaké barvy měla vlasy?

Vlhké byly, hnědé, asi,

vlnily se jako moře,

ze rtů uniklo ji hoře.

 

Zvědavost sic ukojena,

pravdy pouze polovina,

dívka víc než spokojena.

Malý? Toť ta volovina!

 

Chtěla ještě!

Kapka deště,

do čela mě praštila.

Ještě že mě vzbudila!