Nejkrásnější žena vzbudila ve mně touhu velkou -

žena, co vskutku oplývá krásou největší.

Má láska k ní bude za pár set let převelikou,

a jejím opětováním mě ta kráska velmi potěší.

 

Pomalu teď utíkají mi jednotlivé dny,

ještě pomaleji plynou týdny a měsíce.

Strašně pak vlečou se předlouhé roky,

dělící mě od té, jež miluji nejvíce.

 

Je smutné i těžké čekat na někoho celá staletí,

na někoho, koho milujete tak strašně moc.

Avšak i ta předlouhá doba čekání jednou pomine,

tak jako vždycky nakonec skončí i sebedelší noc.

 

Věřím, že v budoucnosti vzdálené získám velkou sílu -

sílu odebrat svým sokům a pak i obejmout krásu nesmírnou.

A jak jen budu moci, přistoupím ihned k dílu -

jak laskavým slovem, tak hrubostí nemírnou.

 

Pár lidí přitom, doufám, potěším,

z pár lidí přitom možná bude stříkat krev.

A jak moc mé jednání pochopíte, to vůbec netuším,

ale pro tuhle ženu budu ochoten i zabíjet.

 

Zatím ale stále ještě musím velmi dlouho čekat na ní,

jsem znavený a má mysl chmury často zahání.

Naději však mám, že jedno mě nakonec přece jen zachrání -

dostatečně trpělivé, láskou prozářené, čekání.

 

PS:

 

Srdce mé po této ženě strašně touží,

ať už si moji lásku k ní zaslouží či nezaslouží.

 

Při tom milování cítil jsem však hlavně bolest a strach -

neustále hrozí mé lásce k té ženě absolutní krach.

 

V tomto životě stačí jedno jediné, zlými lidmi zaranžované setkání,

co zhorší vztah té ženy ke mně a moji lásku k ní možná i v prach obrátí.

 

Doufám však, že nic nezničí ji a že snad ani nemůže,

když té mé lásce Svatá Rada přežít pomůže!

 

Možná ji nechá na čas umřít, aby ji pak po věcích znovu oživila,

a já potkám tu ženu mladý a silný, a ona bude moje milá.

 

Snad jednou prožije kvadriliony přešťastných let po mém boku -

nevypověditelné štěstí, trvající tak strašně mnoho roků!

 

Doufám, že za mnoho let dovoleno mi bude hluboce milovat jí,

a ona mě za všechnu moji lásku, z lásky, sladce odmění.