, 22. 11. 2022, Povídky
Nemohl usnout. Obličeje, které většinou viděl rád, dnes defilovaly i pod Honzovými zavřenými víčky a on se nemohl ubránit jisté trpkosti: Milan coby Ivánek s orlím nosem, mikádem z platinové paruky. Křehká Nina alias Nasťa s velikýma očima a dlouhými řasami, jako by je maloval jednu po druhé na zakázku malíř. Klučičí Jitka s blond vlasy na ježka, růžolící Monika v roli Baby Jagy, další, spíš komparsisté, Majda, Leoš, Matěj. Děti z jeho třídy. Deváťáci. Mladí lidé, kterým i přes občasné výstřelky v chování tak věřil. Kdo z nich to mohl udělat?
Scházeli se v podvečerech u nich v domku a nacvičovali. Vánoční besídka ve škole se odehraje už zanedlouho.
Na stole v kuchyni nikdy nechybí konvice s čajem a perník nebo cukroví. Prostorný obývák se stal improvizovaným jevištěm. Domek jich býval plný. Manželka má pochopení. Tedy měla. Až do dneška.
„Byl tady, na poličce v kuchyni, vždyť přece víš, Honzo.“ Ano, o zásnubním prstenu samozřejmě dobře věděl. Nechtěla ho denně nosit. Do špitálu, jak říkala, se ostatně šperky ani nehodí. Byl to cenný kousek se zirkony. Nezapomene na Janino dojetí, šťastný výraz, když jej spolu vybírali.
A prsten někdy odpoledne z krabičky zmizel. Všimla si toho, ještě když on v roli amatérského režiséra nacvičoval představení. Dětem to samozřejmě řekl. Musel to udělat, nikdo jiný u nich dnes nebyl, jen jejich divadelní parta.
„Zítra, jak všichni víte, máme tady u nás závěrečnou zkoušku. Když se prsten nenajde, budu muset oslovit policii a také vaše rodiče. Nenechte to prosím dojít tak daleko a kdo šperk vzal, ať jej nepozorovaně vrátí.“
Děti se rozešly do tmy. A on nemohl usnout. Leoš je přece adoptovaný. Co když se teď, v pubertě ozvaly geny? Ne, takhle se nedá přece uvažovat. A ve třídě se, pokud věděl, nikdy nic neztratilo! Tváře dětí, jeho žáků, které by měl přece za těch pár let dobře znát, mu nedaly usnout.
Nedělní odpoledne.
Venku už byla tma, když děti přicházely k nim domů. Honza měl plán. Z druhé strany kuchyně byla komora s malým okýnkem. Vedlo do kuchyně, asi to kdysi byla spíž. Otevírat dětem dnes chodila Jana. Honza se ukryl do komory a odtud sledoval cvrkot.
Mladí divadelníci se courali po místnostech sem tam s texty v ruce, které si na poslední chvíli ještě opakovali.
„Pan učitel hned přijde, jen někam odběhnul,“ omluvila Jana svého manžela.
„V kuchyni je uvařený čaj a cukroví, dejte si.“
Nahrnuli se s hrnky kolem stolu. Jana rozlévala ovocný čaj. Honza, nalepený obličejem na sklo, zaregistroval, jak jí za zády kdosi popoběhl a něco položil na polici. Vzápětí byl zas u stolu s ostatními a cpal se cukrovím.
Honza, nikým nepozorován, vyšel z komory a zamířil do předsíně, jako by přišel zvenku.
„Dobré odpoledne! Trochu jsem se zdržel, ale všechno doženeme,“ vešel za dětmi do kuchyně.
„Tady je, zdá se, vše v pořádku,“ řekl Honza a významně se podíval na poličku. Přejel pohledem po tvářích svých žáků. Jen jedna byla dosud zrůžovělá a rozpačité oči koukaly někam pod stůl. Ty, od nichž by to byl nejméně čekal.
„Dobrá, nic se vlastně nestalo. Doufám, že všichni umíte svůj text, začíná generálka. Ivánek na scénu!“
Podívali se přes hlavy žáků na sebe s Janou. Snad jen ona poznala, jaký balvan mu právě spadl ze srdce.