, 23. 9. 2022, Ostatní
Neděle. Učím se pískat na prsty…
Jdu dál a dál po kraji pole až k loučce, k drezírplacu. V koňském okruhu tvoří teď lidský řetěz sběrači suchých koblihů. Dotýkají se koleny, ruce nad hlavou. Óhmmisté, svého druhu exoti, se natáčejí k Slunci dlaněmi.
Občas vykřiknu podivné zaklínadlo TARAGORA! Úzkost přiškrtila můj hlas.
Vesmířané mne už už zvou mezi sebe. Asi myslí, že patřím k nim…
Kdepak. Hledám rotwajlerky. Odrůstající štěňata před hodinkou zmizela kdesi v nehybném zlatém poli.
Pod lesem loučka ohraničená dřevěnými hrubě tesanými klandry. Kůň uvnitř popochází docela mírně. Žádné zuby za mohutnou zádí. Zajoch pod šípkovým keřem! Přeju mu dlouhý život a začínám se v duchu modlit. Po cestě nedělně štrádují rodiny s kočárky. A někde docela blízko dva bezprizorní bojoví psi. I když slušně vychovaní!
Na oprýskané zámecké zdi vystupují masky a mapky, vytvořené mou zdivočelou fantazií. Z otáčivé hlediště doléhá ven vytí Psa B. Zkouška představení… Anebo mých nervů? Lomcuji kovovou klikou. Sakra, hodil by se létající dron.
A kde se vzali, tu se vynořili, snad aby mé hrůze nasadili korunu - cyklisté! Svist duší jezdců ve funkčních a přesto tak mokrých trikotech mi připomněl, že naše fenky nedráždí nic víc než otáčení kol všeho druhu! Útočí na obyčejné kolečko, když vezeme hlínu z místa A na místo B a není možné je odtrhnout. A teď se tu jede snad dokonce závod na bicyklech!
Z rušného chodníku se od zámecké zahrady bezradně vrhám zpět do pšeničného zlata. Nepískám ani nekřičím. Už jen doufám…
Tara a Gora leží způsobně před zahradou, vyčítavě koulí očima ve smyslu: Proč jsi nám tady zavřela? Kdes byla tak dlouho a cos nám vlastně přinesla?