Eger/Cheb

 

 

Šeřilo se dřív...

léto do podzimu dralo husí peří, klopýtalo

nízkým sluncem přes bramborové řádky zimu.

 

Před panelákem u popelnic Němec Ajznštajn 

v hnědém kabátci

se štětinatým hřbetem – a děti posměváčci

končili v pytlích z juty.

Papír na otop odvážel na píchlé kárce

nikdo neví kam.

Umím utíkat…

 

Na strom obalený hruškami vyšplhala jenom Milena.

Hoď mi sem nahoru cihlu nebo kámen, dělej!

Hned!

A cihla bumerang vzápětí přistála na mé hlavě.

Dědek Ajznštajn

vypadal přes krvavou clonu ještě děsivěji.

Má lebka štětiny? Jak dlouho bude trvat, než se

udusím v jutovém pytli od hlíny? Tati?

 

Něco mi zakrylo celou hlavu.

I po letech mám před očima zeleň

chirurgické roušky a v jizvě jehlu s catgutem.

Mutter, šla pro dcera, Tochter! Schnell!

Křičel ten podvečer starý Ajznštajn

do našeho domovního telefonu.

 

Šeřilo se dřív.