jsem jak ve víru padajícího kamene

ze skály rovnou do propasti

jakoby něco zbavilo mě břemene

které už dlouho sebou vláčí moje kosti

jsem zmatený ale už pomalu chápu

ten nespočet zvratů

který mi život uložil

se kterými jsem soutěžil

a mnohdy prohrál

chápu teď můj smích i pláč

pomalu dozvídám se

co jsem vlastně zač

sehrál jsem svou roli

zapadám perfektně vesmíru do soukolí 

který pomáhal jsem udržet v chodu

stejně jako kohoutek vodu

někde na pavlači

kterou staré ruce pod ním do lavóru stáčí

začínám chápat ten vesmír

a jeho zákonitosti

jeho hmotu i černou díru

je jedno, co jsem dělal a cítil

jakou jsem měl víru

co jsem zavrhoval

i pro co jsem se vznítil

tak co jsem vlastně zač?

Teď jsem si jist

jsem herec všech možných rolí

jsem rozvážný i hráč

takováhle kamufláž

co je tedy vlastně solí života?

Láska, jak se všeobecně říká?

Láska je vesmír a tedy i život sám

láska je nekonečná dobrota

ale solí života? 

Nevím přesně

vždyť i vítězství někdy strašně bolí

a třeba i víc všechno ještě zamotá

proto teď nevadí mi že prohrávám

padám dál a dál

a se mnou vše, co nějak znám

co nenávidím i miluju

vše je vedle mě

strasti pekelné

i oči mé ženy

i zbytky vepřové pečeně

kterou mi má žena připravila

pak sklenku chladného piva

přede mne na stůl postavila

cítím její dech 

a pod prsty její bradavky

vidím její úsměv

a slyším její vzdech

její vůni, když jsme se poznali

vůni její voňavky

a celý ten vesmír byl jenom náš

teď pomalu odříkává mi můj otčenáš

jsem strašně unavený

život i silného jednou skolí

s hrůzou dochází mi

jsem hodinová ručička

na kterou už ta druhá čeká

to je právě to 

co nejvíce mě leká

nechci na ni spatřit mé milé tvář

jen já zaplatil už životu svůj honorář 

dvě hodinové ručičky

tolik touží se ještě setkat

jsme oba zakletí v těch hodinách

jsou naším vesmírem

a přece jen jeden

dál spát bude v našich peřinách

mě ta velká ručička je souzena

o půlnoci mají své poslední rendezvous

ručičky se na okamžik spojí

hodiny běží dál ale i zůstanou stát

ona zůstává

i když jsme pod obojí

je marné s časem se prát

z jeviště pomalu mizí moje postava

ze mě konečně spadla ta hrozná únava