Pod oknem se zhmotnil brigádník. Cinknul. To je zas hodina pryč?

Davida proslavil bratr. Tenkrát před Velikonoci, ještě byl na střední, se vydal z Krumlova do Říma. Šel prý bos a v bolestném vytržení po nějakém čase dorazil zpět. Další cesta vedla sanitou do Dobřan a od té doby ho neviděli.

Popelník přetéká a on balí další. Tráva v plastovém sáčku je nakratičko střižená. Prsty nedočkavě dosýpají a rolují po stole.

Vyzouvá si vietnamky. Jak to dnes asi bude s prací? 

Uvěří panimáma, že bez silnýho, sladkýho kafe v každou celou a bez pravé koly nemůžu dělat? Mám na to přípis od doktora!

Slunce začalo prát ze všech sil a David za clonou se stále dívá. Odhaduje své šance, situaci. Řečí těla pokračujeme v dialogu.

Na uhrovatém obličeji mu, "kápry" tvoří pramínky. Místní výraz pro kapky potu. Otírá se rukávem. S chutí usrkává horký přeslazený nápoj. 

 

Po chvíli kouknu z okna. Usmívá se, v ásaně dřepí ve stínu rozložitého ořechu a jeho tvář s ďolíčky má výraz chrámového cherubína. Sedí tam zrovna jako včera... možná tu je odjakživa!