bolest věků dere se do očí

vichřice zoufalství rve vnitřnosti

vyprahlé sucho a okoralé  rty

a jazyk, jako když lepí se na sklenku 

v níž utápí se sny

vzdychání milenců nese se pavlačí

do oka vhání skleněnku

kde hledat souvislosti?

 

rozumím dobře něžnosti tmy

prsa opouští podprsenku

v rukou milence si zaskotačí

jen tak, narychlo, na konci směny

prsa mlaskají výparem jídel tichých domácností

mám žízeň, však je to on, který pije z prsu mojí ženy

já na rtech jen chuť vyšeptalé pivní pěny

 

stojím na prahu našeho bytu

v ruce hladím kytičku sněženek

pro moji milou, lesu vyprošenou

za měsíčního svitu

ta kvítka chvějí se rytmem mého dechu

dívám se na mojí ženu

vychutnává doteky, miluje se beze spěchu

 

vcházím jak vetřelec do našeho pokoje

světlo lampy z ulice padá na její podbřišek 

mezi cizími prsty dere se ven ochlupení

 

jsem doma

hledám tu klid, ale klid tu není

 

jakoby tušila otevřela své krásné oči

které teď v mých slzách se koupaly

utichlo mlaskání, utichly vzdechy

jen prsa se jí ještě houpaly

nás obou vzpomínky vesmírem se točí...

 

tenkrát naše duše se hledaly 

a nakonec spolu už zůstaly 

teď ale zmatek se válí ve vzduchu

a chlad nevyřčených slov

 

podal jsem jí ten svazeček sněženek

a políbil její nahé rameno

zavírám oči a vidím ji jak tenkrát

když jsme se poznali, 

to neznal jsem ještě její jméno

a my začali se chtít

bylo to krásné a bylo horko a vonělo seno

a my přísahali si

že na věky rádi se budem mít

 

probral jsem se z té fata morgány

a vyšel do chladné noci

nevadila mi, ba naopak

vždyť chladno mají rády i sněženky přeci