Poeta - moderní literární server

Kočka

Sedím tu na dvoře, přijde domů, pozdraví mě, ale pak projde kolem a už dělá, že mě nevidí. Nepohladí mě, nedá mi jídlo, otevře dveře a hned u toho hudruje a strká do té škvíry nohu, jen abych se náhodou nedostala dovnitř. Nechápu, co ji zas žere. Zvednu se a zkusím přijít blíž, ale noha stále výhružně trčí ve dveřích. Najednou se vrátí ven a má něco v ruce, to vypadá dobře, to by mohla být nějaká ňamina, začnu se vrtět a spěchám se jí otřít o nohy, určitě bude ráda, že jí dám najevo svůj vděk. Slyším to nádherné cinkání, když se plní miska...mňau... vesele si ťapu pro tu dobrotu. Ale co to? To jsou jen granule? Cože? No to se teda nepředala, zvednu hlavu a opovržlivě se jí podívám do očí. Vidí mojí nespokojenost a zas něco odsekne, tak se tedy skloním k misce, aby ji náhodou nenapadlo, že mi příště nedá nic. Otevírá dveře a zase to komentuje, abych prej si nemyslela, že tam půjdu s ní, ale to se teď teda nemusí bát. Já si tu dám pár těch laciných granulí, když hvězda nic lepšího nevymyslela, a pak si krásně v klidu a ladně vyskočím na parapet a budu tak hlasitě a usilovně mňoukat, že nakonec zase přijde a dveře mi sama otevře. Obvykle u toho říká něco jako tak pojď ty mrcho umňoukaná, ale ať si myslí a říká, co chce, důležité je, že dělá, co chci já. Projdu hrdě kolem ní, sednu si na svoji oblíbenou měkoučkou pohovku a olížu si packy, máme to ale hezký, harmonický vztah.