jako kdyby píchlo mě šídlo

kolem cosi jak strašidlo se mihlo

ne, nebyla to moje nalíčená žena

kdo to ale tady sténá...?

 

na stole, nabodnutý na špejlích

hned přešel mě všechen smích

kývaly se hlavy popravenců

houfy můr lezly z lebek těch zatracenců

 

já civěl jsem na to popraviště

jak před rokem v divadle, na ta krvavá prkna jeviště

po tom, co Heinrich VIII, anglický král

své ženě Catherine hlavu setnout dal

 

viděli jsme oba to představení

ještě teď v celém těle cítím chvění

když vzpomenu si na tu scénu strašnou

kdy hlava padala před královskou kašnou

 

scéna a výprava, všechno bylo zvláštní

nejdřív obrazy plné vášní

pak těžký meč nad hlavu té ubožačky se zvedá

a hlava padá...obecenstvo volá "ó běda, ó běda"

 

ta herečka nejdřív nechtěla v té hře hrát

pak ale nabídli jí vysoký plat

později psali, že měla jakousi předtuchu

jako že něco visí ve vzduchu

 

když tu roli dostala, kdekdo jí záviděl

když jí dohrála, už nikdo ji nikdy neviděl

po spadnutí hlavy opona byla zatažena

říká se, že jak ta královna, i ona byla popravena

 

bylo to někdy před rokem, tak okolo Halloweena

smetl jsem pár mrtvých můr z ženina klína

a vyšli jsme z divadla, ta hra jí pořádně vzala

v noci cosi mumlala, myslím, že tehdy vůbec nespala

 

podivná vůně dráždí mé čichové buňky

jakoby zápach zkažené vody ze zamořené tůňky

odvrátil jsem oči, od té lezouci havěti

a marně volal ženu, teď snad už potřetí

 

neozývala se mi, byla vůbec doma?

myslím, že pokoušelo se o mě koma

v kuchyni bylo přítmí a klid

já stál však jak přikován, i když mohl jsem jít

 

po chvíli pustily mě ty neviditelný pouta

vrávoral jsem, však co se mi to pod nohama motá?

v přítmí šmátral jsem kolem sebe

něco zvedl jsem a cítil, jak víc a víc mě zebe...

 

do pokoje pomalu vplula měsíční záře

sklopil jsem oči a...já díval se do vlastní tváře

s tou rukou ucuk' jsem rychle stranou

držel jsem v ní jednu špejli s nabodnutou hlavou

 

když jsem se probral, ležel jsem v posteli

přede mnou, na špendlíku napíchnutá, můra se tetelí

vzpomněl jsem na ty mrtvé můry v divadle

z vázy v rohu ložnice kývají mi růže, teď už hodně povadlé

 

potřeboval jsem se uklidnit a schladit hlavu

náhle z kuchyně z rádia slyšel jsem hlásit zprávu:

"dejte si pozor lidi této noci, máme zpráv fůry

že v hejnech se k nám blíží krvelačné můry..."

 

podíval jsem se na můru u postele

na špendlíku jakoby skotačila a tančila vesele

avšak kde se tam vzala a kdo na špendlík ji napích'

mrazilo mě, cítil jsem, že už brzy přejde mě můj smích

 

šel jsem do kuchyně, za svojí ženou

našel jsem jí u stolu, uplakanou celou

mluvil jsem k ní něžně a tiše

nevnímala a já viděl, že něco píše

 

však nedalo se to číst, neznal jsem to písmo

co však bylo víc nežli jisto

nebyl to ani její rukopis

v té čmáranici čitelný byl jen nadpis:

 

"Nadpřirozené úkazy a jak jim čelit"

nevěděl jsem, jaká slova mám teď volit

 

okno bylo dokořán

jako každý byl by zván...

žena řekla: "jen ho nech otevřené, nemusíš se bát

jsem tu s tebou, nic se ti nemůže stát"

 

pak dodala: "opravdu, dnes je moc podivná noc

ale nad námi nemá žádnou moc"

nepoznával jsem ten hlas

přesto pohladil jsem její bílý vlas

 

otočila ke mě svou krásnou hlavu

tvářila se ale, jakoby šla na popravu

najednou rychle vstala

a já slyšel, jakoby se zachechtala

 

jeden skok a už bylo okno zavřeno

vzdychla, jakoby jí z ramen spadlo břemeno

"teď vrátím se ke své práci

i oběšenci jsou všelijací"

 

"chci aby hezky vypadaly

a pak třeba i do tance se daly..."

přihlížel jsem, jak zdobila ty mumie

pak zahlíd' jsem, jak čas od času něčeho se napije

 

a to už si cosi mumlá pod vousy

snad jako, že někoho už brzy zardousí...

na to začala si broukat nějakou melodii

k ní vzápětí přidala i slova, že někoho k smrti odsoudili

 

v tu chvíli polil mě studený pot

ona zpívá právě z mojích not...

nikdy noty neuměla číst

teď zpívá můj poslední list

 

chtěl jsem utýct, ale nemoh' jsem se ani hnout

žena začala si ruce mnout...

"jak se ti líbí moje popraviště

tebe už nestačím, ty na řadě jsi až příště"

 

"budeš tancovat na špendlíčku

točit se pěkně ve větříčku..."

a začala si znovu zpívat

já, mdlobám blízko, začal zívat

 

brzy na to spal jsem jako dub

ve snu všude plno jedovatých hub...

pak už nevím vůbec nic

otvírám oči, nade mnou ženy mojí září líc

 

září a pak se mne ptá, jak se mi daří

nechci něco jíst? právě vaří...

přes její rameno na zdi se cosi třpytí

visí tam plakát, pod ním zvadlý kvítí

 

něco se mi však nezdá

a je mi zima, syrová a vlezlá

na plakátě...kýho výra...

"vzdyť my máme Halloweena!"

 

"zapoměls, no to se stává"

pak pro sebe: "teď chybí mi už jen useknutá hlava..."

najednou zasmála se, ale nějak tak divně

a hned pak rychle po mě hmátla chtivě

 

co se to děje s mojí ženou

jaké myšlenky se jí hlavou derou?

ucukl jsem, trochu nešikovně

vrávoral jsem a nestál příliš rovně

 

v důsledku toho všechny její hlavy

praštily lebkou do podlahy

z těch lebek ke stropu vzlétly můry

měl jsem pocit, jakoby hrozily mi z hůry

 

když obkroužily hlavu mojí ženy

z její hrudi vydraly se steny

"to jsi neměl, můj milý"

strachy byl jsem asi celý bílý

 

"pokud mě neklame paměť

nesepsals ještě svou poslední závěť"

a pro sebe pak potichu: "a dej si záležet

pak patřit mi bude celý svět..."

 

probudil jsem se celý rozlámaný

význam Halloweena mi pořád ještě není známý

"nejspíš jde zase o peníze..."

myšlenky mé přerušil hlas televize:

 

"na letošního Halloweena, nebudou mít mnozí hezké vzpomínky

budou se kopat hroby a stavět pomníky

mnoho lidí zmizelo beze stopy

a mnoho žen čerstvé hroby kropí"

 

"ale nebyly to jen ty můry

které na nás někdo seslal, a nebylo to zhůry

na strništích v sudech mezi snopy

bylo vidět ženy, jak bez mrknutí svoje muže topí..."

 

"prapodivná to byla noc

hrůz dělo se té noci moc..."

 

"a teď si poslechněte zprávy o počasí..."

 

někdo vypnul rádio a otevřel dveře

vstoupila, oděna jen velmi spoře

krásná jako vždy...moje žena

krásná jak hebká mořská pěna...

 

a pryč byly noční můry...