, 28. 10. 2021, Povídky
Bloumám po domě. Mám intenzivní pocit, že je škoda jít už spát.
Mimořádná světlost úplňku působí až pohádkově a po zemi je vše zřetelně vidět. Je to možné? Kovová brána se zničehonic zdá obrostlá břečťanem, i plot kolem.
Kolik to je let, kdy jsem sázela jeho snítky ke kamenné zídce? Kolik let výhonky, dovezené z Bretaně v mokré utěrce, stagnovaly, odolávaly chudičkému podloží v kamenitém svahu – a teď za jedinou noc zaplavily kopec? Plná pochybností a úžasu pozoruji ten noční, podivuhodně aktivovaný koloběh přírody.
Stojím v prosklené verandě domku a paralyzovaná zázraky pozoruji, jak se růžový měsíc náhle halí do krvavého oparu. Dole, na povrchu Země, ubývá podivuhodně zářivého světla…
Přesto prokmitlo pod větvemi okrasných smrků cosi bělostného a živého. Přilepím se na sklo, abych to zahlédla. Okamžitě vycouvám zpět. Probůh, co to je? Mohu odpovědět sama: tygr, obrovský bílý tygr vyšel zpod houští smrků a postavil se na dlážděnou pěšinu. Podíval se mým směrem a začal mrskat oháňkou, ale jeho postoj nebyl útočný. V bezdeché hrůze, která mne zmrazila, si všímám, že mandlové oči tvora jsou oranžové jako oči našeho kocoura!
Je to sen, není to sen? Běžím do pokoje a lomcuju Petrem, aby rychle šel se mnou. Otráveně vstává a cestou rozespale protírá oči.
Ukazuji mu přes sklo, růžovou polevou měsíce zabarvenou, kočkovitou šelmu, stojí tam, kde předtím, jen si olizuje pokrčenou bílou tlapu a nás si již nevšímá.
Petr kroutí hlavou a prohlíží si namísto tygra mne, jako bych zešílela. Zívá, aniž by se to snažil skrývat a odchází do postele, cestou si něco mumlá.
Jak to, že šelmu nevidí. Proč nevěří naléhavému hlasu kterým hovořím? Nechá mne klidně sežrat predátorem nebo co? Přeběhnu do vedlejšího pokoje a rozhrnu záclony. Na dvorečku za rohem domu se vzpíná hnědý medvěd a zrovna přátelsky nevypadá!
Letím zas pro Petra a křičím: „Je tam i medvěd, honem se pojď podívat!“
On se však jen obrátí na druhý bok a mávne rukou.
Rozčílí mne, že mi zase neuvěřil!
Ještě jednou se přesvědčuji, že jsou tygr i medvěd na svých místech, a v šuplíku nočního stolku hledám svůj mobil, abych zavolala nějakou pomoc. No počkej, až ta divoká zvířata odchytnou, to už uvěříš i ty!
Samozřejmě - mobil nikde, jako vždy, když je třeba, jen mě břinkne do očí na vrchu položená otevřená obsílka s modrým pruhem.
Vážený pane. Dne x.y. se dostavte k soudu pro potvrzení otcovství nezletilého z.ž.!
Žádám po Petrovi vysvětlení. Je mi najednou špatně, tak strašně špatně. Ani se nezvedne a klepe si na čelo! Prý je to všechno jen zlý sen, mám přestat vyšilovat a konečně spát. Naprosto vyčerpaná nakonec uléhám.
Ráno jsem zesláblá. Mobil leží nepochopitelně na desce stolku!
S třeštící hlavou otevírám šuplík. Na papírech uvnitř se povaluje zalepená obálka od soudu.
Nepotřebuji ji otevírat, stejně není adresovaná mně. Přibouchnu zásuvku. Tentokrát nechci vidět já.
Rozednilo se.
Vařím do konvičky silnou kávu.