, 24. 10. 2021, Povídky
"Nazdar sousede," zaslechnu známý hlas.
Otočím se, Ota z pátého patra. Každý hovor s ním je o vyslechnutí
nekonečného sledu stížností na každého a na vše, co se jen uděje.
V baráku, v politice, suchá niť na nikom...
"Viděl jsi toho bezďáče? Zas nám tu mezi kontejnerama udělal bordel, zmrd zasranej.
Proč potom , kurva, třídím poctivě odpad do modrýho, černýho a žlutýho?" mávne rezignovaně rukama.
"Nezajdem na dvě, sousede?" navrhne.
Nevím, proč souhlasím. Moc ho právě nemusím, ale hospoda je blízko a je jeden z posledních podzimních slunečných dnů.
Na předzahrádce mají ještě otevřeno, ťuknem si půllitry naplněnými zdejší skvěle ošetřenou jedenáctkou.
"Nejradši bych ho do toho kontejneru narval a zavřel víko," otevírá znovu téma bezdomovce. "Proč si nenajde práci ?"
"Co já vím..třeba je to nějakej inženýr nebo vědec, co jen neměl kliku. Nebo posral termín splátky v bance a exekáč ho kouše do krku. Možná ho vypekla jeho mladá stará... To se muže stát každýmu," tlachám, jen aby řeč nestála. Ostatně pivo je dobrý a počasí přeje.
"Každej si za to může sám," zadívá se na mě zpod hustýho obočí. "Mně by se to v životě stát nemohlo," dodává v pevném přesvědčení.....
"Jo, ty v zimě nezmrzneš," dávám mu za pravdu.
Když večer vynáším odpadky, už za tmy, zastihnu souseda, jak věší na pletivo u kontejnerů ramínko s čistými kalhotami a zánovní zimní bundou.
"Je mi to už malý," pokrčí rameny.