Poeta - moderní literární server


KANAPE V ZÁKULISÍ (DELIRIUM)

Autor: mapato Hvězdička, 8. 10. 2021, Ostatní

zvrácenost jedince v kontrastu s nevinností dívky v prostředí divadelního zákulisí i na prknech jeviště během představení, jeho až deliriální vztahy k okolí i jeho vlastní sebepoznání se záblekky rozpoznání vinny a hnusu nad sebou samým


jak měsíc svojí druhou tvář odvrací
tak já ke zdi odvrácen jsem svojí tváří
prázdné podium a kanape v zákulisí
čekám, až měsíc do postele se mi vyzvrací
jeho slabé paprsky nevyhladí mi vrásky stáří
moje tělo jak mý spodky páchne a se potácí


vstal jsem a navlíknul si ty ulepený spodky
plnej močák hnal mě z postele
chodbou v zákulisí za kamrlík s kanapem
na divadelní záchodky
pak přišla úleva jak po zpovědi v kostele
na kterou po hříchu já nechával se vozit stopem


chtivá touha hladí mý kytary struny
jsem jak kočovní herci bez publika
hraju tu frašku a křiví se mi tvář
v polosvitu čerstvě vyblitý luny
má kytara nelahodnou melodijí se právě zajíká
dívka mizí v zákulisí, v ruce snář


moje propocený a třesoucí se tělo
strach a vidiny a páchnoucí tma
v temných koutech uslintaný chlípníci
ze zákulisí však jakoby něco tiše pělo
neskutečná a zmatená to hra
na kanapi dívčí tělo, svým mládím vonící


do taktu mých chromých vzlyků
volám "sláva mi, sláva, sláva!"
opakuju si svůj monolog
nezvaný host bere za kliku
já posral se, no to se stává
a hodil jsem do sebe další grog


vyřvaný slabiky mých prohulených plic
studený světlo, prudký až to bolí
zápach výkalů šířící se z rohu
řvu: "nalejte mi, chci chlastat ještě víc!"
chechot šaška trpaslíkům svatbu strojí
já zas zapomněl toho kusu osnovu


výtka dřevěnýho koně na šachovnici
ohryzává mi promodralou nohu
bůh mé modlící se ruce surově rozpojil
kolem hnaly se zvrácený pidižvíci
ano, modlil jsem se, ale ne k bohu
v zákulisí na kanapi jsem svoji touhu ukojil


vybledlý fotky, jasné barvy i černé nic
v němž tělo moje se chvělo
z mých uší trčí zátky
aby uši neslyšely toho víc
třeba jak nahé dívčí tělo na kanapi smutně znělo
když jsem se šoural zpátky


modlil jsem se k sobě samému
zhnusený mou pokorou a abstinencí
mý prokousaný rty krvácely a se chvěly
když mluvil jsem k sobě jak rovný k rovnému
k svačině dva utopenci
jak za živa se k sobě asi měli?


"...á, další jednání, začíná nebývalou elegancí...!"


teď ďábel sám přichází na scénu
líbezně vonící požehnaným peklem
na řetězu pár ubožáků za sebou vláčí
smažit se za ohnivou pekelnou stěnu
jsem unešen jeho smradlavým dechem
duše vinné i nevinné teď pláčí


ďábel s výsměchem mi bičem prásknul do klína
"tak zase ty choutky tvýho skvostnýho údu?
poklopec máš ještě rozevřenej
zase sis dal na kuráž lahvinku vína?
nebojíš se, že v zrcadle uvidíš zrůdu?
byl jsi jako vždycky nachmelenej?"


takových veselých pasáží
našlo se v té hře mnoho
jenže lidi ztráceli pomalu děje smysl
šeď vkrádala se do tváří
spolu mluvili jen stroho
význam slova nevyzněl a kysl


já smysl děje ztratil už dávno...


nějak dostal jsem se do mý rozvrzaný postele
a řval jsem na sebe "ty zasranej chlape"
co asi řekly by mi oči mý matky
zítra jdu do kostela, je neděle
je-li pak teď prázdné v zákulisí kanape?
a ještě něco: raději jsem si ponechal v uších obě zátky