A znovu na náš dvůr – odvrácenou stranu

náměstí v Chebu.

 

Klepadla tlačívala do zadku, a my

potřebovali tolik si toho říci!

Objevili jsme svět půd a sklepů,

kde světla nesvítila a po zdech se táhly

stíny domovnic.

 

Tam vedle hromad uhlí a pastí na myši

se vymýšlely báchorky a já pak doma

prosila za kamarádku Lídu.

Prý i s bráchou má jít do děcáku

a u nás je o pokoj víc!

 

Matka Lídy byla uklízečka s hezkýma nohama.

Přes náměstí se vždy nesla v lodičkách

a občas rozestýlala pánům. Když odešli,

otevřela lahev vína a dlouze větrala peřiny.

 

A můj táta, dobrák od kosti, chtěl se paní Lídy

zeptat, jak to myslí s tím dětským domovem,

ale maminka vzala koště do ruky a pravila

… jen přes mou mrtvolu!