Má duše pláče,
srdce krvácí,
údy se třesou.

V krku to skáče,
žaludek zvrací,
když rakev nesou.

Nevěřím očím,
co právě vidí,
v slzách se topí.

V hrůze se točím,
smrt kolem slídí,
zrak k zemi klopím.

Pak náhle jáma,
ze země civí,
už zase má hlad.

Smutek je s náma,
stále se divím,
já nechci Ho dát.

Lano propnuté,
ve dlaních svírám,
slzy ho máčí.

Svaly zatnuté,
lanu se vzpírám,
křičím "TO STAČÍ!"

Pak hlína sytá,
tu tlamu krmí,
až dřevo zmizí.

V hlavě mi svítá,
též mně pád strmý,
nebude cizí.