Procitnutí

 

Jen tak sedím, v pokoji svém,

jen tak sedím a děsí mě to pomyělení.

Jen tak sedím nad učivem,

Jen tak sedím, s pocitem hloubavého osamění.

 

V tu, náhle zazní starých hodin zazvonění.

V tu, náhle jsem probuzen ze svého bdění.

Za zády, zdánlivě bez tušení, stojí tam, mé uvěznění.

Za zády, zdánlivě bez tušení, bezhlasně křičí tam, mé utrpení.

 

Ohlédnu se a saptřím, hodiny staré, tmou zahalené.

Ohlédnu se a spatřím, v odrazu svém, své oči utrápené.

 

V tu, náhle zazní starých hodin zazvonění.

V tu, náhle jsem probuzen ze svého utrpení.

 

Teď bojím se zrak odvrátit.

Nechci se zpět do svého bdění.

Nechci se zpět do svého utrpení.

Nechci se zpět tam navrátit.