I.
Óm

II.
Za překrásné noci sliby lásky platí,
chlapec ryzího srdce, čistá duše
šeptá milé dívce modlitbu k Šakti,
ona sedí, pije sladká slova tiše.

A bohům je jejich píseň milá,
celé stvoření se jemně pousmívá,
nad temnotou se záře rozsvítila,
světlo vládne tam, kde se stmívá.

Verš jak oběť bohulibá
těžkou kapku slzy hříchu
z jejich víček slíbá,
upustí ji do kalichu.

Společně pozvednou vzhůru číši
lásky kouzelné, tajuplné,
co smutek, bolest i žal tiší,
brány do nebe jsou otevřené.

Pijí a pláčí nad stvořením,
jež se před zraky skrývá,
pak ona vzniká tančením
a on se na ni dívá.

III.
Z květin se linou vůně nebeské,
z ovoce vytékají nejsladší nektary,
mohutné skály se tyčí k oblohám,
ptactvo pěje píseň Boží,
jen ty tanečnice v proměnách tvarů,
na tebe vesmír svůj zrak upírá,
v křivkách těla stvoření
rozjímáš nad tajuplným řádem přírody,
hledíš na křídlo motýla,
v němž se zrcadlí vesmíry,
ó jak nádherný je tanec motýla,
milovaná, ze všech nejmilejší,
ty, jež dáváš očím odpočinout,
naplňuješ bytí nekonečným klidem,
mírem bez konce a bez začátku,
ty jež se vlníš, máváš, třepotáš
v živých bytostech po věky věků,
dej mi spočinout ve tvém poznání,
ve tvé mlčenlivosti, ve tvé velikosti
a kráse, po ničem jiném netoužím.
Ty jsi mi vší žádostí, chtěním, citem,
žalem, radostí, štěstím i neštěstím,
to vše jsi vskutku jenom ty samotná.
Přebýváš za vším bytím,
a přesto jsi stvořená a tvořící,
jako světice letící na labuti
oživuješ vše živé i neživé,
aby plynulo v podobách světů,
dovol mi být v tobě stálý,
ve stálosti se v tobě rozprostřít
až nebudeme ty a já.
Nebytí je věčné,
bytí je prchavé,
dovol mi překročit obojí,
potkat tě v chrámu světla,
kde se už nekráčí,
kde se už nestojí,
kde dlí to popravdě nekonečné.

IV.
Buď jen svá, jak celé stvoření je své,
kdo není šťastný, není věčný,
staň se tím, co je dokonale tvé,
raduj se, že duch je nekonečný.

A v tom štěstí se čas zastaví,
rozplyne se v neskutečný,
celou bytost rozzáří, připraví
na dotyk hluboký a nebetyčný.

Vždyť celý svět se usmívá
v neustálých proměnách,
když uvnitř Šakti přebývá
a zjevuje se v pozměnách.

Uctívám bohyni ve tvých křivkách,
jež se v ladných tvarech vlní,
jako víla na palouku ve světélkách
tančíš píseň dévů, píseň odevzdání.

A přesto, že se světu dáváš,
jsi taková, jaká vskutku jsi,
jsi Šakti a tou zůstáváš,
a můj život na tobě závisí.

V.
Vším, číms kdys byla utkaná
z prapřediv tkalce světů,
jevíš se nádherná, kouzelná
jak tisícero lotosových květů.

Ač se rozvíjíš ze zlé kalné vody
vyrůstáš do líbezných výšin,
jen tvé jsou ze zahrady rajské plody,
jen tobě pěji hlasem tišším a tišším.

Poněvadž sama vůně tvých poupat
je mi opojnou, sladkou, omamnou,
Ó Šakti dovol po ní obětníku stoupat,
ať modlitby mé ke tvým nohám dopadnou.

Kořeny rostlin jsou chodidla tvá,
zbahněná, temnotou obestoupená,
jež po věky věků přetrvá,
avšak královno má jsi vykoupená.

Bůh tě jako křišťálové jezero objímá,
jako květinu čistou z nejčistších,
střelhbitou rukou tvé hříchy snímá
světelnou koupelí z míst nejčernějších.

VI.
Povstaň již Dákyní k tanci
uprostřed skrytého kruhu,
ať píseň tvých pohybů
rozezní hlubiny pramoří,
chorály světelných Áditjů
dvanácti tvořených ostrovů,
napjatých strun harfeníka
znějících do prázdnoty.

Naplň již Dákyní ten prostor
svým nahým tělem
ze světla Boží lásky
utkaným v nesvětelném,
až paprsky dopadnou
na stínítko věčnosti
střípků se tříštících
do věčného plynutí.

Rozprostři již Dákyní meze času
výdechem a nádechem
ve dvě odvrácené tváře
minulost, přítomnost, budoucnost
vyvstanou na lineále,
zastřou tě, zahalí
závojem mlžné páry,
do šatu utají.

Vzývám tě, tvou nespatřitelnou krásu,
jsem to já,
kdo na tebe zapomíná,
ve chrámu zamčený,
bez cesty ven,
na tebe hledím,
oči úpěnlivě vzpínám
k jediné Šakti.

VII.
Hledám střípky svého srdce
jen pro tebe, má královno,
ač hrozny světa chutnají trpce,
není mi smutno, je mi radostno.

Je mi veselo, je mi k tančení,
v nejhlubším nitru se ti klaním,
stále a stále znovu do neomrzení,
ty jsi vším, všeho jiného se straním.

Ve všem jiném nacházím zase tebe,
tak skrytě půvabnou, průzračnou,
že se třese země, vzduch i nebe
nad tvou vládou, mocí zázračnou.

A co já ubohý poustevník?
Hledám střípky svého srdce,
jsem tvůj věrný milovník,
buď mé světlo, buď mé slunce!

Hledám sebe a nenacházím,
ó jak bezedně jsem ztracený,
že se Šivou se scházím,
čekám tebe, čekám v mlčení.

VIII.
Zpočátku spíš, skrytě sníš,
než sílá tvého všepronikajícího slova,
když ze spánku se probouzíš,
nebem zavládne jak žhnoucí nova.

Z červánků se nad ránem rozední,
bozi vstanou k modlitbě,
hymny uctí velkolepé stvoření,
písní, jež uším zní libě.

Paprsky, jak mušky světélkové,
rozehrají všeliký rej barevný,
té kráse pokloní se prorokové,
je vesmír nádherný, je tajemný.

Ó Šakti, jak široce se rozprostíráš
do osmi světových stran,
vzhůru se tyčíš, hlubiny rozevíráš
bez ostychu, bez zábran.

Podobou jsi déví, Sarasvatí,
obdařená netušeným nadáním,
pro koho tvá ústa slovo ztratí,
rozmnoží je tisícerým konáním.

IX.
Co je šťastné, to je živé,
co se ztratí, to se vrátí,
neboť vše je proměnlivé,
veselé se pohybuje, nekostnatí!

Z tvých úsměvů se mi chce být,
jak líbezná jsi na pohled,
směješ se skrze sluneční svit,
hladíš hory, stráně, svět.

Ty víš, jak zůstávat,
jak se zpátky navracet,
s lehkostí se oddávat,
radostí jen burácet.

Šrí Lakšmí, v tobě chci umírat,
ty mě zase a znovu zrodíš,
čas v životě nebudeš mi upírat,
douškem lásky hvězdy plodíš.

Aby mi i šerosvit nočního nebe
ukazoval cestu k samotným bohům,
klaním se ti, klaním, rád mám tebe,
přivádíš konečné k nekonečným hlohům.

X.
Toužím se rozplynout ve tvém náručí,
opustit vše z lásky pro tebe,
vzdát se svých rukou, nohou, očí,
čím je mi svět, čím nebe!

Nejsem víc než jen tvarem,
jenž se rodí a umírá,
prosím, odkryj mi právem
modlitby to, co tě zastírá.

Abych tvou neutuchající milostí
prozřel podoby jako beztvaré,
zářící archandělskou pravostí,
paprsky věčné, paprsky prastaré.

Ty jsi přeci paní hor,
skvostná bohyně Párvatí,
shlížíš dolů na všeprostor,
vysvoboď mne již ze zakletí.

Z výšin příbytků bohyně,
skrz na skrz jsou pláně nicotné,
mířím k tobě, jediné a jedině,
naplněné, prázdné, mohutné!

XI.
Toužím jen po jiskrách milosti,
jež mne do srdce zasáhnou
jako věčná modlitba
jako hudba sfér se rozezní
a její tóny svlaží duši
jemnou, lehkou blažeností souzvuků,
abychom mohli společně tančit,
ó Šakti, ty jsi má,
já jsem tvůj,
a oba jsme pohybem v záchvěvech.

Pak tóny utichnou a já se spojím
se Šivou v bytost jedinou
a ty budeš dál tančit do prázdna.
Sbohem mi dáš a já tě opustím.
A nebude lítosti a nebude žalu,
jenom čistá blaženost prozáří
naše bytosti, vždyť Šiva a Šakti
jsou neoddělitelní!