, 25. 12. 2020, Povídky
Iva a Vánoce
Uvidí alespoň nakrátko
prasátka zlaté prasátko?
Stromy shazovaly listí, ve kterém se dětem tak dobře brodilo. Iva a Jindra sbírali kaštany.
Přišla zima a doba vánočních svátků.
Iva se toho dne nemohla dočkat večera. Pořád se rodičů vyptávala, kdy už přiletí Ježíšek. A že by na něj raději čekala na statku s kuřetem Pampeliškou.
Proč ne, měli to kousek, a tak táta odvedl Ivu „do služby“. Babi se točila u sporáku v bílé zástěře. Pobrukovala „Hajdom hajdom tydlidom“ na hudbu z rádia.
„Co tady voní, babi?“
„To je františek, a vedle na talířku hromádka purpury.“
„František?“ Ivě připadalo divné, že černá homolka má lidské jméno.
Babi dnes chvátala, aby vše bylo jaksepatří připraveno na sváteční večeři.
„Ivuško, natáhni gumáky, bundu a přeběhni dvůr, čeká na tebe děda. S nadílkou!“
„Dědo, dědo, ty už máš pro mě dáreček od Jéžíška?“ přiběhla do dílny jako velká voda.
Vzal ji do náručí, aby si tu nadílku mohla pěkně z výšky prohlédnout.
„Podívej, co je v nůši, princezno.“ Tak říkal Ivě, když měl zvlášť dobrou náladu.
Ukázal na proutěný koš s klasy kukuřice, starými rohlíky a jablky.
„Každý správný hospodář podaruje na Štědrý den nejdřív svá zvířata. Tak to dělal i můj otec i děda.“ Postavil ji na nohy.
Iva obhlížela zvířecí pochoutky.
„Tak co, myslíš, že jsi taky správná hospodyně?“
„Ano!“
„A pořádně oblečená jsi? Nevidím čepici. Zdá se mi, že půjdu bez tebe.“
Bez otálení nasadila kulicha s obrovskou bambulí.
„Jablka, rohlíky a kukuřici podarujeme dobytku v našich ohradách.“
Snadno předběhla dědu, který nesl na zádech těžkou nůši. Konečně vystoupali cestičkou na vrchol kopce. Položil nadílku na zem.
„Můžu si vzít tvrdý rohlík? Maminka nám k obědu dala jen polívku. Jinak neuvidíme zlaté prasátko!“
„Rozmysli si, jestli to chceš pokazit, když jsi vydržela doteď. Za hodinku budete mít doma bohatou večeři.“ Děda se s uspokojením díval, jak Iva svraštila čelo a položila pečivo zpátky.
Pávík důležitě pochodoval dlouhatánskýma nohama sem a tam po své voliéře. Nakláněl hlavu s korunkou a sledoval, jak mu Iva sype obilí. Hned se pustil do pšenice.
A pak už se házelo zvědavým bílým a flekatým horským kozám a dvěma plachým ovečkám pečivo, červená padaná jablíčka a kukuřice. Iva dohlížela, aby se dostalo všem.
„Princezno, půjdeme do chléva, prasnice s mladými už jsou zalezlé. Drž se u mne. Když mají selátka, chodí s nimi spát dřív a jsou opatrnější než jindy!“
Rozkoukávali se jen za svitu baterky. Chundelky Tonička i Janička, které Ivuška dobře znala, ležely na slámě. Mezi sebou měly tentokrát naskládaných sedm mrňousů, selátek a ne pejsků, jak se na prasnice patří.
Děda na ně vlídně promluvil, aby ho poznaly. Vysypal jídlo z koše do koryta. Tonička radostně zachrochtala, přetočila se z boku na nohy neuvěřitelnou rychlostí. Vybrala si z vánoční nadílky jablko a hned je chroupala.
„Vidíš, Ivo, jak zvířatům chutná. To znamená, že jsou zdráva. Tak hezký Štědrý večer vám všem!“ popřál dědeček a Iva jim zamávala.
„Ještě spolu odneseme něco dobrého zvěři do krmelce.“
Popadl vidle a naložil jimi voňavé seno z půdy.
Naplnili krmelec. Iva rozsypala ze sáčku na zem ještě kaštany, které s bráškou sbírali na podzim. Však přijdou lesní zvěři k chuti!
Už se šeřilo i venku. Honem na statek! Babička uvařila čaj, aby se zahřáli. Drželi teplé hrnky ve zmrzlých rukách a vyprávěli jí, kde všude byli.
„Zbývá jen sebrat vejce a zavřít slepice,“ řekl dědeček.
„Můžu s tebou?“ hrnula se Iva na dvorek. Kuře, které na jaře zachránila před kocourem, dlouho neviděla.
„Tady máš baterku, uvnitř bude tma. Potichu, ať slepice nevylekáš.“
Posvítili na bidla, kde seděly ve třech řadách. Hned si všimla bělostného, načepýřeného kohoutího peří. To je kokrháč Budík! A kdo je to namačkaný na Budíka? Něco píplo, a znovu!
„Pampeliško, Pampeliško,“ poznala Iva kuře. Však tím pípáním dalo najevo hned, že si na kamarádku pamatuje.
Děda s Ivou přistoupili blíž a pohladili Pampelišku po pírkách. Kohout Budík rozčileně zakroutil hlavou, až mu rudý hřebínek na hlavě přepadával. Nejspíš se mu to nelíbilo, že někdo hladí slípku z jeho hejna!
„Hezky se vyspěte,“ popřál děda slepicím, a boudu zavřeli na pořádnou závoru.
„Pampeliška nám vyrostla, spřátelila se s kohoutem a ostatními,“ vysvětloval děda cestou do domu. „Před pár dny snesla první malé vajíčko, schoval jsem je pro tebe.“
Než všechno obešli, než rozdali nadílku jako správní hospodáři, byla úplná tma.
„Pampeliška už spinká. Je noc,“ řekla Iva. Držela se dědy za ruku. Vedl ji domů.
Cestou z kopce viděli zářit lampy, přizdobené modrým světlem ve tvaru sněhových vloček. Začínaly Vánoce.
