, 11. 10. 2020, Blogy
Bylo slunné říjnové odpoledne, právě jsme odněkud přijeli a z výšky nad výběhem našich zvířat se těšili z přírůstků dvou prasnic, mangalic Toničky a Janičky Červené.
Do slámy se právě zahrabávala a zase vylézala dvoudenní selátka. Opodál dováděla skupinka dvouměsíčních. Radost pohledět!
Přeštičák, kanec Hubert – jejich otec s obrovskou hlavou, zuby a kly – roční výrostci, ovečky i kozy špacírují na slámě kolem mláďat a vládne naprostá pohoda. Pět koťat cizí polodivoké kočky se rozkošnicky protahuje v pelechu na seně. Na dohled mají rybníček a lesík. Ráj.
„Koukni, zrovna to nejmenší selátko z těch nových asi zapadlo do bahna, raději tam jdu a vyndám ho, aby se odtud vůbec samo dostalo,“ povídá manžel a já chápavě pokývnu. Opravdu – stojí tam, jako by nemohlo vylézt, je ještě slabounké.
Slezl po žebříku do výběhu, popleskal po hřbetě nejochočenější prasnici Janičku, která ho uvítala spokojeným chrochtáním, a vydal se k bahništi. Popadl tvorečka velikosti čivavy do náruče a poponesl ho k mámě.
Vtom sele vykviklo.
Během vteřiny byla celá skupina prasat, koz a ovcí na nohou a všechno to letělo k mému manželovi, také půltuňák Hubert, kterého už několik let mylně považujeme za vysloužilého „staříka“. Výhružným chrochtáním a neskutečnou rychlostí, kterou se rozběhnul, toho staříka nepřipomínal ani náhodou a jeho několikaleté kulhání vzalo za své.
„Polož hned to sele,“ křičela jsem na muže, protože ta prudká změna nálady celé skupiny, jak jsem ji zhora pozorovala, nevěstila nic dobrého. Najednou se mi vybavilo, jak jsme před pár roky z výběhu vynášeli selata – kanečky do připravené bedny a vezli k veterinářce na nezbytný zákrok, a i tehdy se manželův úprk se selaty v náručí málem změnil v běh o život. Tonička a Janička mu řvaly za zády, já rychle otevírala a hlavně za ním zavírala branku, aby ho nenapadly.
Teď se situace opakovala. Jak jsme na to jen mohli zapomenout? Muž položil sele opatrně na trávník a jal se šplhat ven z výběhu. Na poslední chvíli. Jeho železné nervy na vyviklaných šprušlích byly hodny obdivu.
Zvířata ještě dlouho funěla a neklidně přecházela pod žebříkem. Abych je odtud odlákala, házela jsem jim tvrdé rohlíky.
Když jsme odcházeli, selátka naháněla mámy, chtěla pít. Hubert a ostatní kolem nich vytvořili ochranný kruh a všechno bylo zase zalité sluncem.