od horizontu horizont z nás

do sluncezápadu  v prchavé kráse vděčně vchází

a z krvepáně možností pokaždé ctnost svou čeří 

 

život ten vzácný poločas

co jemu tolik nejvíc schází

ztracenou věčnost vyklepává do dveří

 

termonukleární fúze při vší  hrůze 

na obzoru bez oltáře z běžný chůze odhalí

jak vášně milenců šplhají po nirváně

 

když sejme zbytky svatozáře

kameny z hrobu odvalí

polibky tiché pro hvězdáře

co bejvaj touhou ožralí

 

Přesto však otvírej ty dveře pomalu, protože už i dýdžejský pulty dávkujou hotový symfonie.

Za keři rauše noc svá temněmodrá křídla zvedá 

jako svátost za zvuku snů, 

jejichž hackeři už dávno nejsou béčka.

Směřujem dál za jejím stínem,

abychom z dohledu neztratili hvězdy.