hvězdy na nebi ukotveny v diamantové tmě

visí tajemně v prázdnotě

volají mne do dálek v samotě

lákavým třpytem svým

 

kosmickej oblek jsem navlek

brzy rychleji než světlo odletím...

 

v očích svých už  odpočet času nezastavím

motory v pohotovosti s rachotem nasměrujou trasu

dál do prostoru

mrazivou krásou posetým

 

na ovládacích panelech míhaj se světla

mlhovina  rozmázla se cestou k neznámým světům

čas pozbyl smyslu a já marně hledám větu

k vynořujícím se novým podnětům

 

přibližování dálek stalo se bezprostředním

senzory fungujou poslušně pospolu

kosmickou temnotu víc rozedním

postupným přechodem  do hyperprostoru

 

rychlejší než světlo i mysl začne být

ač slunce svítí jasně

dál nedohledno je 

a čas už nechce z básně

navyklým směrem jít...

 

všechno to stále čtu jako ty na displeji

plovoucí hvězdy z temnoty

dokud neprojdu skrz ně spásně

než světlo rychleji...