Ve vězeňské cele jménem život

postupně odemknu se cele,

dorazím i poslední pivo.

Pak hupsnu rovnou do postele,

no už aby to bylo.

 

Na stropě indigovém hvězdy šťastně září,

chtějí mne vtáhnout do svých snů.

I když se leccos nepodaří,

já s radostí k Tobě jdu.

 

Tam venku za ostnatými dráty

neznámé známo čeká k průzkumu.

Tichounce projdu zamčenými vraty,

vrátím se zpátky do domu.

 

Ten dům je chrámem duší,

útulným domovem

pro všechny z nás co tuší,

že jednou nebudem.

 

Neboj se brachu těchto chvil,

velkosnu kosmických rán.

Jsi jediným, kdo zbyl,

odvážně vstoupil smrti v chřtán.

 

Když letíš výš,

konečně už víš,

že musíš sám odcházet.

Přitom je dobrý sebou neházet.