Do atomových jader tlačí se já

vyvěrajíce z prázdna charismatických tužeb

Statického Nic - protovědomí

čeříce bezbřehost ve své vše nevědoucnosti

zírajíc dynamicky do zrcadel Nekonečna

jako při nedělním obědě s překvapením

když zavoní svíčková 

 

miliardy světelných let s pozorností 

zamčenou v horkém plazmatu

nahmatávám struktury možností

mezi nimiž v každém bodě kontinua

expanduje temný chlad entropie

 

ani v subatomární úrovni

tlačíce přes okraj to - "všechno není" 

okamžikem bez nápadu...

 

ale čas, má drahá, 

stává se pokaždé jen shlukem myšlenek

zvonících v předivu vesmíru našich očí

za doprovodu radiace červených trpaslíků

"dobrou chuť"

 

Nezměrným tlakem kvantových desek v prostoru vzájemné fascinace

sečte Absolutno 

nakonec i matematickou eleganci

 

Předtím však, než svůdně obejme nás,

pošeptej hvězdám své přání

jako symbol díku.