kroky zvoní po dlažebních kostkách

v každodenní katedrále snů

 

lidé se mačkají

konzervují zaživa

prostě každý někam směřuje

a to vše skládá dohromady zapomenutou bohoslužbu

 

také ty směřuješ ke svatému přijímání

které se při jízdě domů mění v obyčejné pokání

 

tento stav nouze, říkáš si, je snad přípravou

na bezbřehost