Dosluhující stanici zazvonil umíráček

v houstnoucích vrstvách atmosféry

a oči vesmíru utřely si slzu.

Na spáncích cítím tlak, polykám slinu.

 

Vzpomínky nostalgické směr času obrací

vznáším se v beztíži, ve fantazii vše zpátky vracím,

dívám se na hvězdy – bláhově sním.

 

Poslední oběhy než dráha změní se,

ustane všechno i hučení strojů.

Dívám se na Zemi pohlcen lítostí,

starému vojáku nechce se dolů.

 

Tak už ho prej zapečetili . . .

 

Orbita mění se v bezmezném prostoru,

spádová křivka vše vznítí.

Již nic nezabrání konci v ponoru,

trosky se nezvratně do oceánu řítí.

 

Tomu říkám slavnostní pohřeb.

Ale mám divnej pocit, tak jako vědci v řidicím středisku...

 

Minuta ticha !

Mir už není, vesmír osiřel.

 

... ne, slzám dojetí se neubráníš.

Lítosti se neubráníš. Ty sám jsi jednou z hvězd,

co osaměly.

 

Osaměla orbita, osaměla Země.

Když jsem spatřil ty kouřový čáry, osaměl jsem i já.

Stejně jako tahle naivní báseň . . .

Vesmír mlčí.

V tajemném souznění všech věcí něco osamělo.

 

Část mne zemřela v Pacifiku ...