kráčel pomalu vpřed oblečen do modrého hábitu s kapucí

v ruce růženec a hůl

v očích radost a pod nimi vrásky

 

slunce pálilo

když tu se obloha najednou zatáhla

a explodovala v bouři tajemství

právě těch očí

jež vtáhly všechno do dalších úrovní

jiných a vzdálených

 

zahalil si tvář do kapuce

v podivném gestu vztyčil prst

a ukázal na mě

 

Bál jsem se, že umírám.

A než se tento strach změnil v šílenství,

zjistil jsem v bezmezném úžasu,

že jsem se nikdy nenarodil...