V továrně,
kam už nikdo nechodí
za prací.
V policích,
prachem zavátých,
sny se ztracencům navrací.

Podzimním sluncem
ošumělá budova
chemičky ozářená,
znovu ožívá,
stará stavba
polorozbořená.

V tichu
zšeřelém hlouček lidí
sedí.
V závětří
jejich ocelového
království.

Praskající oheň ozařuje stěny…

Ospalým sluncem
ukrytým za stromy,
se tovární hala zdobí,
do proužku dýmu,
z prasklého okna
budovu halí.

Kouř stoupá vtírá se do očí…

V oknech
s vybitým starým
rámovím.
V domově sirotků,
ztracených,
odhozených okolím.

Hustá mlha
prachu vznáší se
nad chemičkou,
jednoho mrazivého rána,
podzimním sluncem
zapálenou.