Vždy když okenice pokropí světlo hvězd
z kasemat tón jemný rozruší noční klid.
Ten tón zavře ti víčka a ty usneš,
v komnatách však není svatý klid.

Tajemná paní vstupuje v krajkoví
- omamnou vůní nasycený vzduch -
a Měsíc v dmém úžasu a závisti
skrývá se za roušku temných oblaků.

Tou vůní opojen a krásou omráčen,
mdlím, oddávám se, chci dobrovolně
srde své rmoutit. Suďtě mě!
Jste krutí, vězni němého obdivu.

Ona je nevinná, však vládne krkavcům
a sama Dokonalost se ji klaní, vy to dobře víte,
sami bývali jste stejní, věřili jste a žili.
Potom ona jedním pohledem letmým sžala váše duše.

Nejsem nic než uhašená louče,
svítím temným světlem
vzduch mi smysly bouří
srdce bídnou písní v křeči
hroutí se a pláče, leč
pro tajemnou paní zas
nadechnout se touží
té vůně smrtelně jedovaté.