Rozlehlá světnice,

v kolébce děťátko.

zavřená petlice,

ve váze poupátko.

Žena u sporáku

držela konvici.

Občas usmála se

na děvčátko spící.

"Madlenko, má milá,

kéž bys velká byla.

Chlapcům se líbila,

dům by sis koupila.

Na stará kolena,

než spočinu v hrobě,

nechala bych muže,

a šla bydlet k tobě.

Nechci už déle žít

vedle ukrutníka.

Radši život si vzít,"

matka téměř vzlyká.

Vtom se ozve dupot,

muž do dveří vchází.

"Mám já v ústech sucho,

chci jíst, moji drazí!"

volá na svou ženu,

ta naň hrnec hází:

"Tu máš, vem si pěnu!

Najez se na hrázi!

Já tě nechci tady,"

jak smyslů zbavena

křičí, rukou lomí

ta proklatá žena.

Hrnec muže trefil,

hlava tuze bolí.

"Že já se kdy ženil!

Přetáhnu tě holí."

Cítí prázdno, bolest,

nenavist k té ženě.

Chtěl by dítě odvést,

jít ke sestře Leně.

Bolest v očích zračí

jeho smutné žití.

Život se naň mračí,

nepomáhá pití.

Zazněl výstřel...