Jako velká strmá hora
mít svou hlavu v oblacích,
jako slunce dávat světlo
v pravidelných relacích,
jako komik topit lidi
v nekonečných legracích.

Jako slunce rozpustile
večer čmárat po mracích,
jako růže vidět dívčí
líce rudé v rozpacích,
jako slavík zpívat lidem
jen tak za nic, po práci,
jako bílá kopretina
kvést pro radost po parcích.

Jako soumrak halit do tmy,
co mě zrovna napadne,
jako střelka na kompasu
vést dál lidi bezradné,
jako jaro znova křísit
kraj, co sněhem zapadne,
jako ptáci mávat křídli,
to by bylo bezvadné.

Ale žít jako člověk
s věcmi, co tě potěší,
nebo taky hodně zklamou
je snad vůbec nejlepší.