Je ticho jako v kostele

 

jen slunce už nemůže spát

 

horkými prsty rozdává hostie

 

hladovým ústům polí, stromů, kamení ...

 

 

 

Čekáš na znamení

 

vyškábané do indigového nebe

 

písmo ptáků není lehké číst

 

na tělě tě po ránu zebe

 

z cípů mračen ukapává déšť

 

 

 

Armáda slunečnic hledí vpřed

 

zrak neodvrátí ani nesklopí

 

než rozluštíš poselství nebe

 

dávno už budou ležet bez hnutí

 

 

 

A na pole se sletí hejna ptáků

 

chtíc debatovat o lidech

 

prý jak je možné dívat se vzhůru

 

a přitom nebe vůbec nevidět