MLČENÍ

Syrový listopad, na městských lampách

usnuly rampouchy.
První, zvěstující zimní chlad. Od úst zněl led.
Noc spala jako zabitá. Pod ochranou tmy.
Bylo jí dvacet, byla těhotná,

když jsme tam stáli všichni tři.
Třesoucí se, slepí, podupávající uprostřed parku.
Láska prchala neznámo kam, rozezvučenou krajinou,
kamenných varhan omletých
vysokými tóny do fistule prachu.
Při smuteční hostině nejvíce truchlí nezvaní hosté
V tesknotě milosrdenství označíme dveře krvavou vločkou.
Uvnitř rozestlaný pláč A prázdno
Být odtažitý v lásce je snadné,

stačí zbavit se nepotřebností,
zapomenout na všechno co bylo

Předtím

Údery strachu zpomalují srdce

Milovat lásku

Otupění až do beztvarých slz